Skip to main content

Full text of "Dalimilova kronika. Novým jazykem pepsal V. Flajhans"

See other formats 


Purchased  for  the 
library  of  the 

UNIVERSITY    OF   TORONTO 

from  the 

KATHLEEN  MADILL  BEQUEST 


Digitized  by.the  Internet  Archive 

in  2009  with  funding  from 

University  of  Toronto 


http://www.archive.org/details/dalimilovakronikOOdali 


DALIMIL 


DALIMILOVA 

KRONIKA 

NOVÝM  JAZYKEM    PŘEPSAL 

V.  FLAJŠHANS. 


JAN  LAICHTER   V   PRAZE 
1920. 


Veškerá  práva  vyhrazena. 


DB 

^5 


DEC  2  O  1968 


Tiskl  Albert  Malíř  na  Král.   Vinohradech. 


ČESKÁ  KRONIKA. 


PŘEDMLUVA. 


1. 


Mnozí  pověstí  hledají. 

v  tom  moudře   a   slušně  činí, 

ale  že  své  země  nedbají, 

tím  svůj  rod  sprostenstvím  viní. 
5.  Neb   kdyby  se   z    ní      které   cti   nadali. 

o  své  by  zemi  knihu  měli, 

z  níž  by  svůj  rod  všechen   poznali, 

a   odkud   přišli,   zvěděli. 

Já  té  knihy  dávno  hledám 
10.    a  vždy  toho   žádám. 

aby  se  v  to  někdo  moudrý   uvázal, 

všechny  české  skutky  v  jedno  svázal. 

A  dotud  jsem  toho  žádal, 

dokud  jsem   toho  jasně  nezbadal, 
15.   že  se  tomu  nikdo  nechce  oddati: 

proto  se  sám  v  to  musím  uvázati. 


Ale  věz,  že  jest  pracné  tuto  kroniku  psáti, 
že  musím  z  rozličných  jednu  shledati. 
Neboť  jistě  to  povídám, 
20.   že  /nikde  celé  kroniky  neznám. 


Neboť  její  všichni  pisatelé  nevelmi  pilni  byli, 
proto  mnoho  z  ní  vypustili, 
jen  o  svém  kraji  (a  jiného  málo)  mluvíce, 
jiného  mnoho  vynechávajíce, 
25.   někde  velmi  krátíce 

,a  tím  pravý  pořádek  tratíce. 


Nalezl  jsem  kroniku  u  kněze  starého  v  Boleslavi, 

ta  všecky  jiné  oslaví, 

ta  mne  jistě  o  Vlastiných  bojích  zpraví, 
30.    mnoho   neznámého   vypraví. 

Proto,  budešli  pražskou   nebo  břevnovskou  kroniku 

tím  se  dobře  ujisti,  [čísti, 

že  jest  v  ní  méně  položeno, 

ale   slov   více   mluveno. 
35.    Opatovická  —  ta  často  bloudí, 

jestliže  i  více  povídá,  přec  tě  obloudí. 

Vyšehradská  —  ta   se  mi   nejméně  zalíbila, 

nejlepší  v   Boleslavi  byla. 

To  račte  všickni  věděti, 
40.   že  se    chci  té   přidržeti. 

Ale,  naleznešli  kdo  co  jinak,  než  tuto,  mluveno, 

věz,  že  to  schválně  nebylo   proměněno, 

ale,  jak  to  jest  tam  položeno, 

tak  jest  i  mnou  'sem  vloženo. 


45.    Řeči   prázdné,   pokud   mohu,   myslím   ukrátiti 

ale  smysl  celý   myslím  položiti, 

aby  se  každý  mohl  tím  raději  učiti, 

pro  svůj  národ  více  se  snažiti. 
::  Neboť  uslyše  moudrý  řeč  moudrou  moudřejší  bude. 
50.   smutný  tím   smutku   pozbude. 

Já   tuto    sprostně   položím 

a  o   to   lepšího   prosím, 

aby  pro  naší  země  čest 

i  pro  našich  nepřátel   lest 
55.    opravil  mou  řeč    rýmem   krásným 

a  oslavil  slovem  jasným. 

mne  proto  nehaněje 

řka:   »Plete  se  do   toho  neuměje. « 

Já  se  sám  k  tomu  dobře  znám, 
60.   leda  že   o  svůj  národ  velmi   dbám. 

To  (mě  k  tomu  vzbudilo 

a  mne  k  práci  připudilo. 


I.  O  BABYLONSKO  VĚŽI. 


Když  všechen  lid  pro  vinu  svou 
kromě  osmi  zhynul  vodou, 
ti,    kteří   zůstali, 
od   východu   slunce   vstali 


5.   a  na  poledne  vždy   se  brali. 

Neboť   plni   strachu  byli, 

potopy  se  stále  bojíce, 

sami  sobě  v  tom  nevěříce. 

Když  na   jednom   poli  byli, 
10.   jemuž  Sennár  pravili, 

vzali  tu  radu  nemoudrou 

a  zrovna  k  smíchu  podobnou, 

řkouce:  »Postavme  věž  sobě, 

ta  bud  zvýši  až  do  nebe.« 
15.    A   když  tu  věž   dělali, 

z  tvrdých  cihel  ji  skládali, 

klih  místo  vápna  měli, 

všichni  jednu  řeč  mluvili. 

Bohu  se  jejich  skutek  nelíbil 
20.    a  jejich  jazyky   tak  zmýlil, 

že  bratr   bratru  nerozuměl, 

ale  každý  svou  řeč  měl. 

Tu  od  svého  díla  ustali 

a  druh  od  druha  se  brali. 
25.   Ti  všichni  si  krajiny  své  vybrali. 

od  nich  se  rozličné   mravy   začaly. 

Ti  si  osobili  země, 

jak  i  podnes  má  každá  jméno  své.  - 

Mezi  jinými  Srbové, 
30.  íu  kdežto  bydlí  Řekové, 

podle  moře  se  usadili, 

až  <do  Říma  se  rozminožili. 


10 


II.  O  POČÁTKU  NÁRODA  ČESKÉHO. 

V  srbském  národě  jest  země 
jížto  Charváty  jméno  je. 

V  té  zemi  byl  lech, 
jemužto  jméno  bylo  Čech. 

5.   Ten  -vraždy  se  dopustil. 

pročež  své  země  pozbyl. 

Ten  Čech  měl  bratří  šest. 

pro  které  měl  moc  i  čest  — 

a  od  nich  mnoho  čeledi  nabyl, 
10.   kterou   jedné   noci   Čech  shromáždil. 

I  vybral  se  se  vším  z  země, 

kteréž  Charváty   jméno  je. 

I  bral  se  lesem  do  lesa, 

dědky  své  na  plecech  nesa. 

15.   A  když   dlouho  lesem  šel, 

k  velikému  hvozdu  přišel. 

Tu  se  zastesklo  čeledi  jeho. 

Řekl  Čech:   »Ach,  běda  mi  skutku  mého, 

že  pro  mě  jste  v  této  nouzi 
20.   a  pro  mě  jsou  vašimi  domy  husté  hvozdy. « 

I  pravil  Čech  k  svému  sboru: 

»Podejděmež  pod  tuto  horu, 

dětem,  skotu  odpočinem 

a  snad  se  tu  se  smutkem  minem.« 
25.   Z   rána,  když  vzešla  zoře, 

byl  Čech  sám  sedmý  na  té  hoře, 

11 


is  niž  všechnu  zemi  ohledal 
a  dále  jim  jíti   nedal, 
řka:   »Zemi  máme  po  své  vůli. 
30.   budou   nám  z   ní  plné  stoly 
zvěři,  ptáků,  iryb,  včel  dosti, 
proti  nepřátelům  pevná  dosti.« 
Jako  by  se  dnes  na  poušti  stalo, 
kde  by  jim  nic  nepřekáželo, 
35.   s  té  hory  ima  zemi  zřeli, 

proto  té  hoře  R  í  p  převzděli. 

Napřed   chleba  neměli, 
maso  a  ryby  jedli. 
První  rok  novinu  zkopali 
40.    a  druhý  rok  rádlem  zorali. 

Ale  že  jejich  starostovi  Cech  říkali, 
pro  něho  zemi  Čechy  nazvali. 

Ti  lidé  velmi  věrni  byli, 

všechno  jmění  společné   měli; 
45.   komu  se  čeho  nedostávalo, 

u  druhého  jako  vlastní  bývalo. 

Jeden  zvyk  zlý  měli, 

že   manželství  inedrželi. 

Tehdy  žádné  ženě  imiuž  jist  nebýval, 
50.   jeden  muž  žen  mnoho  míval. 

Zrovna  jako  skot  přebývali, 

na  každý  večer  nového  manželstva  hledali. 

Soudce  žádného  neznali, 

nebof  sobě  nekradli. 

12 


55.   Pakli  se  kdy  stala  která  sváda, 

u  nejstaršího  bývala  rada, 

.aby  právo  učinili, 

spravedlivému  škodu  napravili. 

Minulo   let  tomu  velmi   mnoho, 
60.    že  se  držel  ten  lid  zvyku  toho. 


III.  O  LIBUŠINU  MOUDRÉM   OTCI. 

Když   tomu  mnohý  minul  rok, 

povstal   v  zemi  muž,  jemuž  říkali  Krok. 

Ten   zemi  všecku  soudil 

a  moudrosti  je  učil. 
5.   Potom  Krok  se  světa  se  odebral, 

tři  moudré   dcery  zanechal, 

Kazi,  Tetku  a  Libuši, 

o  třetí  mluviti  sluší. 

Kazi  seděla  na  Kazíně 
10.   a  Tetka  na  Tetíně; 

Libuše  prorokyně  byla 

a  všecku  zemi  soudila. 

Stalo  se,  že  se  dva  o  mezi  svadili 

a  řádně  si  nabili. 
15.   Libuše  jala  se  jich  souditi 

a  vinného  musila  zarmoutiti. 

Vinný  jal  se  Libuše  haněti, 

řka:   »Nechci  tebe  za  soudce  míti, 

13 


neb  žena  lépe  umí  jehlou  šíti 

20.   než  v  soudě  muže  souditi. 
Ach,  to  mě  velmi  trudí, 
že  naši  zemi  žena  soudí.* 
A  všech  paní  jal  se  haněti, 
čehož  já  nechci  mluviti. 

25.   Libuše   to   uslyševši, 
nemoudrému  poshověvši, 
nic  jemu  neříkala, 

ale  valný  sněm  svolala. 

Když  se  na  sněm  všickni  sešli 

30,   a  před   Libuši  přišli, 
tehdy  ta  vší  země  máti 
jala  se  té  hanby  žalovati. 
Zemane  to  uslyševše 
své  paní  se  vysmávše, 

35.   jako  z  praku  se  napjavše 
žádné   rady   spolu  nevzavše, 
křikli  všichni  jedním  hlasem: 
»Ne vyplatíme  to  jediným  vlasem! 
Pravda!  mluvil  člověk  taký, 

40.   neboť  jest  hlupák  muž  každý, 
který  se  před  ženou  soudí, 
jehož  k  tomu  nouze  nepřipudí. 
Již  ti  déle  nebudeme  hověti, 
chceme  muže  za  pána  míti. 

45.   Chceme  od  tebe  jedno: 

věštbami  svými  pověz  nám  to, 


14 


z  které  nám  radíš  země  knížete  vzíti? 
Neboť  v  své  nemůžeme  vhodného  míti.« 


IV.  PROROCTVÍ  LIBUŠINO. 

Tehdy  Libuše  odpověděla  jim 
řkouc:    »To   vám  upřímně  povím, 
ačkoli  jste  mne  pohaněli, 
když  jste  mě  tak  potupili. 
5.   Zlý  člověk  to  musí  býti, 

*  který  pro  své  dobré  dá  obci  zlým  užiti. 

*  Obec  jest  každého  ohrada: 

*  kdo  ji  tupí,  minula  ho  rada. 

*  Nespoléhej  na  hrad,  obec  ztrátě, 
10.   bez  obce  přijdeš  vždycky  k  ztrátě. 

Ale  já  vám  své  škody  nedám  zlým  užíti, 
chci  vám  upřímně  raditi. 
Raději  byste  mohli  můj  soud  trpěti, 
než  za  knížete  silného  muže  míti. 
15.   Lehčeji  bije  dívčí  ruka, 

*  od  mužské  rány  bývá  veliká  muka. 
To  mně  tehdy  uvěříte, 

až  svého  knížete   za  železným  stolem  jísti  uzříte. 
Budeli  nad  vámi  cizozemec  vlasti, 
20.   nebude  moci  dlouho  váš  národ  trvati. 

*  Smutno  je  každému  mezi  cizími 

*  a  smutný  utěší  se  mezi  známými. 

15 


*  Každý  kraluje  přátely  svými, 

*  nikdo  moudrý  neraď  se  s  cizími. 
25.   Pojme  k  sobě  lid  národa  svého, 

bude  vždy  hledati  vašeho  zlého 
a  na  váš  lid  bude  hledati  viny 
ia  svým  rozdělí  vaše  dědiny. 

*  Češte  své,  třebas  i  struplavo, 

30.   nedej  v  své  cizozemci,  česká  hlavo! 
::   Tomu  vás  učí  ženská  hlava: 

*  kde  jeden  národ,  tu  jeho  sláva. « 


O  LIBUŠINU  KONI. 

Opět  Libuše  odpověděla  jim 

řkouc:  »Nebof  já  to  dobře  vím, 
35.   kdo  má  býti  vaším  pánem. 

Jdčtež  nejvznešenější  za  mým  koněm. 

kamkoliv  on  poběhne. 

A  ke  komu  on  přiběhne, 

toho  na  toho  koně  vsadíce, 
40.   veďte  ho  sem,  se  nešvaříce. 

Budeteli  se  svářiti. 

po  tisíc  let  bude  zemi  škoditi. « 

Libuše  se  na  své  věštby  spustila, 

koně  osedlaného  bez  uzdy  pustila. 


16 


V.  O  NALEZENÍ  PŘEMYSLA  KNÍŽETE. 

Páni  za  koněm  jeli, 

až  k  řece  Bílině  dojeli. 

Podle  té  řeky  kůň  poběhl. 

na  jednu  úlehli  přiběhl, 

na  níž  oral  muž  veliký, 

ovinuv  své  nohy  lýky. 

K  tomu  muži  kun  přiskočiv 

i  stál  u  něho,  se  zatočiv. 

Stál  jako  by  ho  v  uzdu  pojali, 

proto  tu  ves  Stadice  nazvali. 

Páni  na  sedláku  zvěděli 

jeho  jméno,  že  mu  Přemysl  říkali. 

Počali  se  druh  na  druha  smáti 

a  chtěli  ho  hned  s  sebou  bráti. 

Ale  sotva  se  ho  kdo  dotkl, 

Přemysl  do  země  otku  vbodl 

řka:   »Je  mi  líto,  že  jste  tak  časně  přišli! 

Kdybyste  byli  teprve  od  Libuše  vyšli, 

abych  byl  mohl  tuto  úlehli  zorati, 

více  nebylo  by  bývalo  potřebí  oráči  chleba  kupovati. 

Ale  že  jste  se  ukvapili 

a  mně  orání  překazili, 

může  to  každý  slyšeti  rád: 

bude  v  zemi  hojnost,  ale  často  hiad.« 

Sáhnuv  Přemysl  do  lýčené  mošny, 

vyňal  sýr  a  žitný  pecen  ohromný, 

17  2 


počal  jísti,  ha  radlici  položiv, 

pánův,  aby  podle  něho  sedli,  poprosiv-. 

Páni  se  počali  na  sebe  dívati 
30.   a  na  Libušinu  řeč  vzpomínati. 

Jali  se  ho  tázati, 

proč  se  mu  líbí  na  železe  snídati? 

Přemysl  tak  odpověděl  jim: 

»Jak  vám  Libuše  pověděla,  totéž  vám  povím 
v35.   Když  jste  na  dívku  nechtěli  dbáti, 

bude  vás  můj  rod  železnou  metlou  trestati. «  - 


O  VZKVETLĚ  OTCE  PŘEMYSLOVÉ. 

A  když  tu  Přemysl  snídal, 
jeden  pán  na  otku  se  díval, 
že  otká  vypustila  z  sebe  pět  pramenftv 
40.   a  z  nich  vykvetlo  pět  ořechův. 
Čtyři  uschly  v  čase  kratičkém, 
pátý  byl  živ,  ten  se  zalíbil  všem. 


Ví.  PŘEMYSLOVO   ZVOLENÍ. 

Když  sobě  ten  div  ukázali, 
Přemysla  se  otázali, 
jaké  je  to  znamení 
té  suché  otky  rozkvetení. 

18 


5.    Přeni  vsi   tak   odpověděl    í  i  1 1 1 
řka:    »To   i.j   vám   \  se   povím. 

Otká  suchá  je  znamení 

mého  selského  zrození. 

Ale  že  rychle  zkvetla, 
M).   jakž  vám  Libuše  řekla. 

můj  rod  ze  selského  stavu 

dojde  ke  královskému  řádu; 

pěti  prameny  bude  kvísti. 

To  budou  v  knize  čísti, 
15.    že  ze  mne  bude  knížectví  patero. 

Ale   brzy  zahyne  čtvero: 

páté  vzkvete  velmi  krásně 

a  vypustí  svůj  plod  jasně. 

A  jestliže  jednou  zajde. 
20.   přece  ten  čas  přijde. 

že  vnuk  pomstí  svého  děda: 

a  jeho  vrahům  na  konec  bude  hěda!« 

Rek  to,  vstal  ze  selského  sboru 

a  jel  do  Libušina  dvoru. 


VII.  ZALOŽENÍ  PRAHY. 

Jakmile  dojel  Libuše. 
Libuše  jej  pojala  za  muže. 
Přemysla  páni  velikými  dary  ctili, 
knížetem  ho  učinili. 


19  2* 


5.  Přemysl  moudré  mysli  byl, 

on  s  Libuší  všecko  zemské  právo  vymyslil. 

Tehdy  Libuše  řekla  jim : 

»Já  jedno  místo  vím. 

to  bude  po  světě  slovutné, 
10.    jako   slunce  v  záři   své. 

Pomněte  všickni  slova  mého: 

vyjdou  dvě  olivy  zlaté  z  něho: 

Václav  bude  jméno  olivě  prvé 

a  Vojtěch  olivě  druhé. 
15.   Ty  z  pokolení  mého 

vejdou  do  království  nebeského. 

Ty  to  město  oslaví 

a  již  pohřbené  všechnu  zemi  obrání. 

Stavte  město,  to  vám  káži, 
20.   tu  kde  já  vám  ukáži: 

u  Vltavy  pod  Petřínem, 

kde  tesař  dělá  práh  se  svým  synem. 

Pro  práh  město  nazvete  Praha: 

toho   města  bude  veliká  sláva. 
25.   Nebo  jako  knížata  i  králové, 

lidé  silní  jako  lvové, 

proti  prahu  klanějí  hlavu, 

aby  ji  měli  zdrávu  — 

tak  proti  Praze,  městu  mému; 
30.    nebof  bude  čest  i  chvála  jemu.« 


20 


VIII.  O  DÍVCI  VÁLCE. 

Skončila  svůj  život  Libuše, 

pohřbili  ji  ve  vsi,  jíž  říkali  Libice. 

Po  ní  její  panny  začaly  válku 

a  zrovna  podobnou  k  smíchu: 
5.    neb  tomu  za  právo  chtěly,  aby  dívka  zemi  vládla 

a  muži  se  drželi  rádla. 

Chtíce  své  řeči  se  držeti. 

jaly  se  hrad  stavěti. 

Dívky  hrad  Děvín  nazvaly 
10.    a  Vlastu  za  kněžnu  vzaly. 

Ta  po  veškeré  zemi  k  dívkám  poslala  posly 

řkouc:  »Podrnaňme  si  ty  bradaté  kozly !« 

(Neboř  tehdy  se  po  pohansku  měli. 

muži  dlouhé  vousy  nosili.) 
15.   Řekla  Vlasta:  »Jaká  pak  je  v  nich  moc? 

Opíjejíf  se  na  každou  noc. 

Když  nad  nimi  zvítězíme, 

co  chceme  z   nich  učiníme.«  — 

Pro  tu  řeč  mnoho  se  dívek  k  Vlastě  sebralo. 
20.    na  šest  set  se  jich  do  Děvína  přibralo. 

Jako  holubi  letíce  z  holubníků  svých, 

tak  se  dívky  braly  od  otcův  svých. 

Kdežto  měli  mužové  to  brániti. 

každý  svou  dceru  bití : 
25.    zábavné  jim  to  bylo  viděti 

a  jali  se  tomu  smáti. 

21 


že  dívka  okročmo  na  koni  jezdila. 

druhá  za  ní  prázdného  koně  vodila. 

Muži  ze  smíchu  nemoudrého 
30.    došli  smutku  velikého; 

mohouce  to  zlé  slovem  uhasiti. 

nechali  veliké  zlé  povstati. 

Snad  nepomněli, 

že  moudří  za  přísloví  měli 
35.    řkouce:  »Kdo  chce  v  domě  škody  zbýti. 

*  ten  nedej  jiskře  uhlem  býti; 

*  neb  uhel  často  ohněm  bývá, 

*  pro  nějž  bohatý  jmění  pozbývá.« 
Tak  muži,  mohouce  slovem  obrániti. 

40.    nechali  z  mála  vojsko  povstati. 

Kníže  Přemysl  chtěl  tomu  brániti, 

páni  řekli:  »Zkusme,  co  dovedou  učiniti !« 

Řekl  Přemysl:  »Viděl  jsem  ve  snu  dívku  krev  lokati 

a  po  vší  zemi  jako  vzteklou  běhati. 

45.   Pro  ten  sen  bojím  se  zemi  zlého.« 

Páni  ve  smích  obrátili  sen  knížete  svého. 


IX.  O  MOUDRÉ  RADÍ:  VLASTINĚ. 


Když  dívky  od  otců  se  braly 

a  na  Děvín   se   sebraly, 

dcera  otci  boj  na  život  vypověděla, 

sestra    bratru    to    pověděla: 


22 


»Již  já  nejsem  nic  pro  tebe, 

každý  se  starej  o  sebe.« 

Pak  sobě  slíbily  víru, 

Vlasta  jim  uložila  v  pití  míru, 

aby  se  své  tlouštky  zbavily, 

čerstvé  a  moudré  k  tomu  byly. 

Potom  je  na  tré  rozdělila 

a  úřady  je  podělila. 

Pak  nejmoudřejším  hrad  svěřila 

a  v  radě  je  vždy  seděti  učila 

řkouc:  »Kdo  rád  sedí  v  radě, 

ten  obstojí  v  každé  svádě.« 

Nejkrásnějším  kázala  se  líčiti 

a  chytré  řeči  se  učiti 

řkouc:  »Tím  na  muže  nalíčím. 

kde  silou  nepostačím. « 

Třetím  kázala  s  lučišti  jezditi 

a  muže  jako  psy  bíti. 


X.  O  PRVNÍM  DÍVČÍM  PLENU. 

Když  se  dívky  zvykly, 
a  na  koních  jezditi  uvykly, 
jaly  se  zemi  pleniti 
a  všechny  muže  napořád  bíti. 
5.    Jako  divem  se  dívčí  srdce  proměnila, 
že  proti  mužům  jako  kámen  byla. 


23 


2ádná  svých  přátel  nehranila, 

dcera  na  svého  otce  číhala. 

Kn*íže  Přemysl  dal  to  veškeré  zemi  věděti, 
10.   ale  muži  nevěděli,  co  si  počiti, 

neboť  zbroje  neměli 

a  na  jejich  koních  dívky  jezdily.  —  — 

Přece,  jak  mohli,  muži  se  sebrali 

a  před  Děvín  se  brali, 
15.   myslíce,  že  by  dívky  plácačkou  zahnali 

a  myslíce,  že  by  jich.  na  hradě  nevyčkaly. 

Přemysl  nechtěl  s  nimi  jiti 

řka:  »Mému  rodu  to  nesmí  ublížiti. 

neboť  vím,  že  dívčích  úkladu  nemůžete  ujíti 
20.   a  že  od  nich  musíte  pobiti  býti. 

Kdyby  mne  v  prvním  boji  porazily, 

můj  rod  by  nepřátelé  brzo  zbili. 

Proto  s  vámi  nechci  jíti 

ani  vám  neradím  s  nimi  se  sraziti. « 
25.   Muži  jeho  rady  nedbali, 

proti  jeho  vůli  před  Děvín  se  brali. 

Muži,  když  ten  hrad  uhlédali, 

dívkám  se  převelmi  nasmáli. 

Kde  slově  »bojiště«,  za  Vyšehradem  stáli. 
30.   Dívky,  když  je  dobře  uhlédaly, 

všecky  se   tu  poradivše, 

ve  věrnosti  se  utvrdivše, 

vyšly  s  Vlastou  napřed  nejsilnější, 

postavivše  doprostřed  nejmoudřejší.  — 

24 


35.    A  když  na  poli  stály 

a  již  bojovati  chtěly. 

Vlasta  na  koni  s  oštěpeni  a  v  brnění  stála 

a  k  svému  vojsku  tak  mluvila: 

»Ó.  dívky,   šlechetná  stvoření. 
40.    nad  vás  na  světě  nic  ušlechtilejšího  není! 

Držte  se  šlechetenstvi  svého. 

dobývejte  si  jména  dobrého. 

Zvolte  si  nyní  práce  málo  míti 

a  skrze  to  věčný  pokoj  míti. 
45.    Jestliže  je  nyní  pobijeme. 

věčnou  slávu  i  pamět  vezmeme. 

Budeme  sobě  muže  voliti. 

kdy  budeme  chtíti,  budeme  je  bíti. 

Budeme  jako  Amazonské  pani: 
50.    ty  uložily  mužům  orání 

a  samy  zemí  vládly. 

Ty  s  císařem  Cyrem  válku  vedly, 

ty  toho  císaře  slavně  porazily 

a  javše  ho,  v  krvi  utopily 
55.   řkouce:  »Krve  jsi  žádal,  krev  pí. 

víc  na  světě  lidí  nebí!« 

Ty  se  proti  Alexandrou  udatně  držely 

a  s  jinými  králi  se  bíti  odvážily. 

A  mají  z  toho  po  světě  čest  se  slávou, 
60.    měvše  v  boji  práci  malou. 

Totéž  vám,  panny  šlechetné,  sluší  učiniti. 

Nebof.  dáme-li  se  nyní  těmto  vousáčíim  zbíti. 

25 


budou  ze  šlechetných  panen  sedláci  smích  si  tropiti 

a  už  nás  budou  muži  za  robotné  míti. 
65.    Bí  každá  jako  psa  bratra  a  otce  svého. 

aby  sobě  mohla  dobýti  života  pokojného. 

Lépe  by  nám  bylo  slavně  pobitu  bíti, 

než  těm  sedlákům  vousatým  na  milost  jíti! 

Ale  budeli  která  od  nás  utéci  chtíti 
70.    věz  to,  že  nebude  nikdy  s  námi  společenstva  míti. 

A  b n duli  se  jí  kdy  moci  zmocniti. 

nebude  moci  smrti  ujíti. 

A  budeli  která  jata, 

já  mám  dosti  Libušina  zlata 
75.    a  to  vám  na  jisto  povídám, 

že  to  všecko  za  jednu  z  vás  vydám. «  — 

A  jakmile  mluviti  přestala, 

tak  se  hned  s  toho  mista  hnala. 

A  jak  na  muže  udeřily, 
80.    tak  všecky  divošsky  vykřikly. 

Zasypaly  muže  dívčí  střely, 

Vlasta  muže  oštěpem  rozdělí. 

Dříve,  než  k  svým  se  opět  přihnala. 

sedm  nejlepších  oštěpem  prohnala.      ) 
85.   Mlada,  Hodka  a  Svatava, 

Klimka,  Vracka  a  Častava 

tu  vedle  své  kněžny  vždy  byly 

a  velmi  hrdinsky  se  držely. 

Mužům  do  smíchu  nebylo, 
90.   na  tři  sta  mužů  již  leželo. 

26 


A  kdyby  tu  byl  blízko  les  nebyl, 
ani  jeden  by  z  mužů  byl  nezbyl. 
Na  Vlastu  se  žádný  nevrátil: 
nerad  bych  jí  byl  škopek  převrátil. 


XI.   O  \  ZMUŽENÍ  MUŽŮ  A  O  VYŠEHRADU 

Po  půl  letě  muži  se  vzmužili. 

pancíře  i  koně  si  opatřili; 

přece  se  dívek  bojem  podstoupiti  neodvážili. 

ale  blízko  nich  hrad  postaviti  chtěli. 

Pivky  je  dvakrát  zahnaly. 

až  přece  takto  je  oklamali. 

Muži  lstivě  před  Libicí  se  položili. 

Tehdy  dívky  radu  měly 

a  vybravše  se  ze  svého  sboru 

jely  bránit  svého  dvoru. 

Muži,  přesily  se  bojíce, 

položili  se  v  Libici  se  skrývajíce. 

V  tu  dobu  Přemysl,  přibrav  svou  radu. 

a  připraviv,  čeho  třeba  k  hradu. 

jedné  noci  postavil  z  dřeva  hrad. 

jemuž  říkali  Vyšehrad. 

S  toho  pět  let  válčili. 

až  se  muži  na  světě  soužili. 

Neboť  dívky  mužů  na  hradě  neměly, 

proto  se  zrady  nebály. 

27 


Ale  dívky  na  Vyšehradě  byly: 

když  muži  někam  jeti  chtěli. 

dívky  dívkám  to  vyzrazovaly, 

tak  na  cestě  dívky  muže  pobíjely. 
25.   Také  šel  k  ženám  Vlastin  list, 

pro  který  nebyl  žádný  muž  životem  jist. 

neboť  veliká  těžkost  v  zemi  byla. 

pro  jedno  slovo  žena  muže  bila. 

Tehdy  mnoho  mužů  nalézali  na  loží 
30.   zbodaných  noži. 

Proto  v  noci  stáji 

mívali  často  v  hustém  háji, 

aby  se  dívčí  ukrutnosti  zbyli 

a  životu  neztratili.  — 
35.    Řádné  paní  se  za  válku  styděly 

a  za  bláznovství  jim  to  měly; 

některé  (však)  se  k  tomu  nepřidávaly, 

neboť  tajně  s  Vlastou  spolek  měly. 

To  muži  od  žen  trpěli; 
40.   pravé  ž§ny  jim  věrny  byly. 

V  tom  chválím  muže  toho  věku, 

neboť  jsou  od  moudrých  hodni  díků, 

že  žádný  muž  nedal  své  řádné  paní  zlého  zlým  užíti 

a  žádný  jí  tím  nehodlal  pohaniti 

řka:  »Nešlechetná  činí  podle  svého  práva: 

dopřejte,  ať  jest  má  řádná  žena  dlouho  zdráva. « 


28 


XII.  O  ROZLIČNÝCH   hhCÍGH  UŠTECH. 

Potom  začaly  dívky  rozličně  lsti. 

pro   než   muži  pozbyli  své  cti. 

Uzřevše,  že  jest  na  Vyšehrade  veliký  hlad. 

pozvaly  jich  pod  příměřím  na  svůj  hrad. 

Tu  s  nimi  krásné  panny  posadily, 

které  chytrých  řečí  mnoho  uměly. 

Ty  pravily:  »Já  bych  tvá  ráda  byla. 

kdyby  má  tetka  živa  nebyla. 

Kdybys  ty  mě  chtěl  pro  sebe  míti, 

musil  bys  jí  život  odníti. 

A  to  se  muže  dobře  státi. 

chcešli  na  ni  na  té  a  té  cestě  čekati. 

Má  tou  cestou  sama  desátá  jeti. 

můžeš  ji  s  jejími  družkami  zajmouti. « 

Tak  ubožáky  oklamavše. 

nástrahu  jim  nastraživše, 

tím  způsobem  mnoho  statečných  zbily. 

tak   mocnějších  nepřátel  se   zbyly.  — 

Pak  jiná  jinému  lásku  zjevovala. 

velikou  mu  věrnost  slibovala, 

řkouc:   »Mrzí   mě  v   tomto  příbytku  býti; 

chcešli  můj  milý  muž  býti. 

chci  ti  já  Děvín  zraditi. « 

l  jala  se  ho  učiti, 

jak  mohou  toho  dojíti. 


29i 


Kůyž  to  Kníže  Přemysl  zvěděl, 
takto  í í tu  všem  odpověděl: 

»Radím  váni,  nevěřte  jim: 

věřte  mi.  že  vás  pobijí  způsobem  tím.« 
30.   Muži  nechtěli  mu  v  tom  uvěřiti, 

podle  dívčí   rady  chtěli  do  hradu  vejíti. 

A  když  již  v  ten  hrad  vešli, 

tu  na  ně  dívky  vyšly; 

překotně  je  všecky  zbily, 
35.    žádného  neživily. 


XIII.  O  CTIRADOVI. 

Jeden  statečný  zůstal, 
ten  se  Ctirad  zval. 
Na  toho  se  jaly  vymýšleti  lest. 
Sebravše  se  dívek  šest 
5.   i  nalezly  jednu  radu. 

Zvěděvše,  že  má  rovnat!  jednu  svádu, 
nejkrásnější  dívku  nalíčily 
a  na  jeho  cestě  ji  do  klády  vsadily. 
Té  dívce  Šárka  říkaly, 
10.   tu  za  nejkrásnější  mezi  sebou  měly. 
Položily  u  ní  trubici 
a  medu  velikou  lahvici. 
Svázanou  ji  v  lese  zanechaly 
Jak  se  tu  Ctirad  a  jeho  lidé  brali, 

30 


15*   uviděl  najednou:  dívka  pláce 

.1  nad  m  hned  havran  kráče. 

jenž  snad  byl  prorok  smrti  jeho. 

škoda  toho  druha  dobrého! 

Otázal  se  jí.  co  tu  činí 
20.   a  proč  tak  kvílí? 

Řekla:  »Jsem  dcera  z  Oskořína  toho  pána 

a  jsem  od  těch  zlých  dívek  svázána. 

Chtěly  mě  násilím  na  svůj  hrad  vézti 

a  k  své  nepravosti  mě  přivésti, 
25.   ale  jakž  vás  uviděly, 

ode  mne  svázané  tuto  odběhly.« 

Když  se  na  dívce  všeho  dotázal, 

ssed  s  koně,  pannu  rozvázal. 

Panna  s  pláčem  jala  se  ho  prositi, 
30.    aby  v  ni  ráčil  všechny  panny  poctíti 

a  aby  ji  ráčil  se  cti  k  otci  donésti 

řkouc:    »Nevím,  co  sobě  počíti. « 

Ctirad  se  podle  panny  posadil, 

lidi  okolo  sebe  rozsadil 
35.   a  jal  se  s  ní  med  píti 

a  v  tu  trubici  troubiti. 

Podle  trouby  dívky  porozuměly, 

že  Ctirada  jako  v  pytli  měly. 

Dívky  tu  koně  osedlaly 
40.   a  svá  lučiště  napialy. 

Takž  na  Ctirada  vyrazily, 

hlasem  vysokým  na  ně  křikly; 

31 


dříve  než  muži  ke  koňům  spěchali, 
již  je  jako  ptáky  zjímaly. 
45.    Ihned  všecky  lidi  zbily, 

Ctirada  před  Vyšehradem  na  kolo  vbily 

čerti  se  té  věci  smějí, 

podnes  tomu  místu  Šárka   dějí. 


XIV.    DÍVČÍ    PRÁVA. 

Tak  se  zbyly  toho  Ctirada. 

Nalezla  to  dívčí  rada, 

aby  veškerou  zemí  Vlasta  vládla. 

muži  drželi  se  rádla. 
5.    Vlasta  se  v  zemi  uvázala, 

na  dívkách  se  práva  dotázala. 

Dívky  jí  to  právo  daly, 

ihned  po  vší  zemi  poslaly 

řkouce:  »Který  se  pacholík  narodí, 
10.    ať  se  víc  k  boji  nehodí. 

jest  mu  pravý  palec  utíti 

a  pravé  oko  vyloupnouti, 

aby  nemohl  meče  držeti 

a  za  štítem  aby  nemohl  viděti.« 
15.    Kdysi  totéž  pohané  cd  židů  chtěli: 

snad  to  dívky  uslyšely; 

jestliže  to  samy  vymyslily, 

jest  to  znamení,  že  moudré  byly. 


32 


Opět  Vlasta  to  za  právo  chtěla. 

to  vší  zemi  vypověděla, 

aby  dívka  toho  za  muže  měla, 

koho   by  sama  chtěla; 

aby  žena  u  dvora  byla. 

muže  v  práci  podrobila. 

S  tím  právem  svou  přízeň  Vlasta  všem  vzkázala 

a  mír  v  zemi  rozkázala.   —   — 


O  MUŽSKÉ  LSTI  PROTI  DÍVKÁM. 

Kníže  Přemysl,  když  tu  řeč  zvěděl, 

tajně  na  sněm  jíti  velel. 

A  jali  se  tu  raditi. 

jak  by  se  mohli  obrániti. 

Přemyslovi  věrnost  slíbili 

a  ve  věrnosti  se  utvrdili. 

Před  Děvín  jali  se  nájezdy  činiti 

a  na  cestách  dívky  bíti. 

Toto  nalezli  v  mužské  zrádné  radě: 

pozvavše  pod   mírem  slovutnější  k  sobě  na   Vyše- 

mnoho  dívek  pohanili,  [hradě 

pod  jistým  mírem  cti  je  zbavili. 

Ty  hned  všecku  sílu  i  udatenství  ztratily, 

hanbou  se  víc  do  Děvína  nevrátily. 


33 


XV.  O  SMRTI  DÍVEK. 

Když  to  uslyšela  Vlasta  lítice, 

zařvala  žalostí  jako  medvědice; 

všem  mužům  ohlásila  do  smrtí  nepřátelství: 

Přemysl  po  poslu  odvětil  jí: 
5.    »Před  vámi  se  zrady  nestydíme, 

neboť  ji  od  vás  vždy  vidíme; 

kdybyste  byly  nám  věrnost  držely, 

od  nás  byste  zrady  neviděly. 

Ale  když  jste  se  vy  v  nevěrný  pláštík  odíti  odvážily. 
10.   přejte  jiným,  aby  jej  také  měli.« 

Dívky  se  všecky  sebraly 

a  před  Vyšehrad  se  braly, 

chtíce  jeho  moci  dobýti, 

všecky  muže  na  něm  zbíti. 
15.   Muži  proti  nim  vyšli 

a  jakmile  se  sešli, 

Vlasta  ze  svých  nemoudře  vyrazila, 

mezi  nepřátely  vrazila. 

Sedm  jinochů   se  oboří  na  ni, 
20.   jimž  ona  se  ve  všem  ubrání. 
Tu  ji  její  prudkost  zmýlí, 

že  myslila,  jakoby  za  ní  dívky  byly. 

Když  v  tlačenici  nemohla  oštěpem  ani  mečem  vlasti. 

tu  došla  veliké  strasti. 
25.   Tu  ji  noži  rozebrali, 

po  boji  psům  ji  rozmetali. 

34 


Když  dívky  šípy  vystřílely, 

oštěpy  jim  mladší  podávaly. 

Plačíce  pěšky  do  hoje  šly. 
30.    muži  je  pořád  hili. 

Když  dívek  na  dvě  stě  smrti  vydali. 

druhé  se  na  útek  daly. 

Dříve,  než  na  hrad  přiběhly, 

muži  na  zvedací  most  za  nimi  vyběhli. 
35.    Seč  veliká  hýla  na  mostě. 

do  hrány  se  tiskly  hustě. 

Muži  na  to  málo  dbali. 

mocí  se  tu  do  hradu  přihráli. 

Tu  dívky  bratry  poznaly 
-1(1.    a  na  ně  silně  volaly. 

Některé  před  nimi  klekaly. 

některé  se  k  nim  lísaly. 

Ale  cokolivěk  činily. 

mužských  srdci  neohměkčily. 
45.   Krásná  tílka  na  smrt  vydávali, 

pryč  je  s  hradu  metali. 

Tak  ta  všechna  družina  zhynula 

a  ta  válka  tak  pominula. 


XVI.  O  NASTOLENÍ  A  SMRTI  PŘEMYSLOVĚ. 


Přemysla  na  stolec  vsadili, 
hrad  Děvín  hned  zkazili. 

35 


Potom  sešel  kníže  Přemysl, 

po  tom  byl   knížetem   syn  jeho  Nezamysl 
5.   Po  něm  Mnata  knížetem  byl, 

potom   syn  jeho,    ten   Vojen   zván   byl. 

Ten  synům  zemi  rozdělil, 

za   života  je  oddělil: 

Lucko  dal  Vlastislavovi. 
10.   české  knížectví  Unislavovi. 

Co  dříve  slulo  Lucko. 

to  nyní  slově  Zatecko. 

Unislav  po  otci  knížetem  byl, 

ten  krátce  živ  byl. 
15.    Po  něm  byl  knížetem  Křesomysl,  syn  jeh< 

Ti  všichni  nezanechali  jména  dobrého; 

nebo  byly  hloupé  jejich  mravy, 

proto  o  nich  písmo  nic  nepraví. 


XVII.  O  MOUDRÉM  NEKLANOVÍ. 

Neklaň  po  Křesomyslu  nastoupil, 
ten  dobrého  rozumu  byl. 
Jeden  nedostatek  do  sebe  měl, 
že  statečný  býti  neuměl. 
Snad  mu  proto  Neklaň  říkali, 
že  ho  nikdy  s  koně  nekláli, 
nebo  kdo   do   příhod  nejde, 
ten  zlé  příhodě  doma  ujde. 


36 


Toho  inu  za  zlé  nikdo  neměj. 
ro.    nebo  t»»  každ>  /;i  iisió  měj : 
:  l)l;i/injin  jesl  hrdinství  přidáno, 
:  moudrým  neudatenství  Jano. 
::  Nehof  moudrý  rozličně  příhodu  rozkládá, 

*  až  ta  pomine  sváda: 

15.   ale  nemoudrý,  malou  příčinu  maje, 
::  bije.  až  pronikne,  nic  nedbaje. 
c  Proto  blázni  slov  se  chytají 

*  a  často  škodu  přijímají. 

*  Pakli  jest  moudrý  udaten, 

20.   tu  již  jeho  skutek  není  zmaten, 

*  neboť  se  takový  nebojí  ni  ar. 

*  To  jest  zvláštní  boží  dar: 

*  nebo  ten  se  knížatům  rovná  v  tom. 
neboť  vší  země  čest  leží  na  tom. 

25.   Toho  daru  Neklaň  neměl, 

neudatný  byl,  ale  moudrost  měl. 

Zemi  dobře  spravoval, 

ale  války  se  velmi  bál 
:  Neboť  se  to  často  stává, 
30.    že  když  stůně  hlava. 
::  v  žádném  údu  síly  není: 

tak  pro  knížete  všecka  země  zlení.  —  — 

Vyzkoumal  Neklaná  kníže  žatecký. 

Vlastislav,  ten  krásný,  mladický. 
35.   Vyhrál  na  Pražanech  dva  boje 

a  seděl  ve  Vlastislavu  nepřátel  se  neboje. 

37 


To  město  založil. 

nad  ním  tvrdý  hrad  postavil. 

Mezi  Přibkem  a  Lovošem  stálo, 

4U.    po  knížeti  Vlastislavovi  město  se  zvalo. 


XVIII.   O   VLASTISLAVU   LUCKÍM. 

Vlastislav  dal  rozkaz  k  vojně,. 

o  té  vám  povím  divů  hojně. 

Kázal  na  vojnu  všechny  psy  vésti, 

všechny  ptáky  kázal  s  sebou  nésti, 
5.   aby  je  lidmi  krmili. 

když  by  Pražany  všecky  zbili. 

Že  takový  bude  konec,  domníval  se 

a  začátkem  chlubiti  jal  se. 

Ale  Bůh,  jenž  nemiluje  chlubivosti, 
10.   osekal  jeho  chloubu  v  brzkosti. 

Zvěděv  to  Neklaň,  počal  se  báti 

a  neodvážil  se  na  vojnu  vstáti. 

Pozvav  Štíra,  muže  udatného, 

v  radě  člověka  moudrého. 
15.   s  tím  se  počal  kníže  raditi, 

jak  by  se  mohl  Lučanů  bez  boje  zbaviti, 

řka:  »Lépe  jest  jim  něco  země  ustoupiti, 

nežli  s  nimi  tak  válčiti. « 

štír  tak  knížeti  odpověděl: 
20.    »Já  to  dávno  dobře  věděl. 


38 


budemeli  v  tom  hověti  tobě. 

učiníme  škodu  i  hanbu  sobe. 

Jak  se  odvážili.  <>ni  s  námi  válčiti, 

tím  právem  my  můžeme  svých  přátel  mstíti. « 
25.    Byl  by  se  býval  mohl  kníže  domysliti, 

že  není  dobře  bázlivému  se  s  udatným  raditi; 

kdyby  byl  vzal  na  radu  neudatného, 

byl  by  mu  radil  něco  bázlivého, 

ale  udatný  Štír  udatně  radil, 
30.   kníže  s  tou  radou  nespokojen  byl. 

Řekl  Štír:  »Učiň  mi  tak  veliký  rov, 

až  by  bylo  viděti  všecek  Chýnov: 

chci  se  s  Lučany  bíti 

a  v  tom  boji  chci  rád  sejíti. « 
35.   Kníže  mu  rov  vysoký  slíbil  učiniti. 

Štír  za  knížete  slíbil  v  boj  vejíti. 

Všimněte  si,  jaký  to  byl  lid  — 

že  to  nebyl  nynější  bludný  lid, 

kteří  nedbají  (jakoby  čest  v  měšci  byla) 
-10.    než  aby  se  jim  vlastnictví  množila. 

Ale  oni  na  bohatství  nic  nedbají, 

jen  jména  dobrého  a  věčné  paměti  hledají. 


xix.  o  pražské  Čarodějnici. 

Když  Štír  všechny  Pražany  sebral, 
proti  Lučanum  se  vybral. 


39 


Když  vojska  k  jednomu  dolu  se  dostala, 

jedna  baba  ua  Pražany  zvolala 
5.   řkouc:  »Nebude-li  má  mezi  vámi  rada, 

stane  se  u  vašem  vojsku  vada. 

Rychle  jděte  k  oné  studnici, 

obětujte  bohům  oslici 

a  každý  jí  něco  sněz. 
10.   A  Štíře,  to  jistě  věz, 

že  knížete  Vlastislava  zabiješ, 

jeho  lidi  všecky  pobiješ. «  —  — 


o  luckč  Čarodějnici. 

V  Lucku  také  byla  baba, 

ta  měla  pastorka,  jemuž  jméno  bylo  Straba. 
15.   Ta  baba  pastorku  pověděla: 

»Já  sem  dobře  vaši  bídu  poznala. 

Ach,  smutku  váš,  vy  nebozí! 

Hněvají  se  na  vás  bozi. 

Když  na  Tursko  přijedete, 
20.   odtud  víc  neodjedete. 

Tu  lucké  kníže  ostane 

a  ten  veliký  rod  víc  nevstane. 

Synku,  až  dojde  na  Tursku  k  boji  lítému, 

kdo  íě  potká,  tomu  stůj  prvému. 
25.   Oštěpem  malou  ranku  jemu  dej 

a  nic  proti  jeho  životu  nedělej. 

40 


Hled  tnu  obě  Uši  uřezati 

,)  neopomiň  jich  schovati. 

Když  je  přineseš  do  domu  s\di<>. 
30.    poznáš  svého  nepřítele     každého. 

Před  koně  udělej  to  znamení: 

v  nouzi  nic  lepšího  není. 

Tomu  znamení  kříž  dějí, 

jemuž  se  nyní  blázni  smějí. 
35.   Lučané  jsou  Pražanům  vydáni 

a  proto  jejich  koně  budou  svázáni, 

že  sebou  nebudou  moci  hnouti. 

Ty  jediný  můžeš  smrti  uniknouti. 

Ač  ti  potom  budou  říkati  »zběhu!«, 
40.    na  Tursku  se  nestyď  běhu!« 


XX.  O  TURSKČM  BOJI. 

Když  na  Tursko  voje  se  sešly, 
tu  v  lítý  boj  velmi  vešly. 
Od  jitra  až  do  večera 
stál  Vlastislav  boj  veda. 

5.    Až  se  Štír  přece  k  němu  přibral, 
kníže  Vlastislav  se  naň  vybral. 
Lučanum  tu  zlý  čas  nastal, 
štír  Vlastislavovi  hlavu  sral, 
Pražané  Lučany  tak  bili, 

10.   až  potoky  krve  tekly. 


41 


Ze  všech  uše!  jediný  Straba 

tou  radou,  kterou  mu  dala  baba. 

A  když  ušel  z  toho  lomu. 

jak  přišel  do  svého  domu, 
15.    viděl,  že  jeho  žena  umírá, 

čeho  dosáhne,  že  všechno  rozdírá. 

U  ní  ránu  oštěpem  zpozoroval, 

a  že  od  něho  v  boji  dána,  poznal. 

Počal  se  velmi  diviti, 
20.    řekl:  »Tím  se  chci  lépe  ujistiti. « 

Spatřiv,  že  uši  nemá 

a  on  je  v  tobolce  má, 

jal  se  je  k  hlavě  měřiti. 

Přiměřiv  řekl:  »Chci  tomu  uvěřiti. 
25.   že  na  mě  do  boje  má  žena  vyjela, 

ta  mne  zrovna  zajmouti  chtěla.« 

To  proto  učinila, 

že  mezi  Pražany  přátely  měla. 

Chtěla  jim  pomáhati 
30.    a  muži  se  chtěla  posmívati. 

Kdo  tomu  nechce  uvěřiti, 

přijda  k  sv.  Vítu,  může  se  tím  ujistiti, 

nebo  na  rajském  dvoře  nalezne  to  malováno, 

což  o  tom  mnou  povídáno.  — 
35.    Pro  své  dobré  činy  Štír 

byl  milý  Čechům  jako  Tatarům  výr. 

Ještě  na  Štíra  vzpomínají, 

»Nečiň  se  Štírem«  říkají. 

42 


XXI.  O  SMRTI  KNÍŽETE  ŽATECKf  HO. 

Neklán  se  v  Lucko  uvázal, 

na  rodinu  knížete  Vlastislava  se  tázal. 

Zvěděv,  že  zůstavil  syna  mladého. 

ptal  se  na  člověka  jemu  příznivého. 

Jeden  mu  Durvnka  ukázal. 

tomu  ho  pěstovati  kázal 

řka:  »Rozponieň  se  na  jeho  otce  ctného, 

který  tobě  činil  mnoho  dobrého. 

Pěstuj  ctně  knížete  svého 

a  buď  vladařem  kraje  postoloprtského.« 

To  pacholátko  velmi  krásné  bylo 

a  hned  z  mládí  slušné  mravy  mělo. 

Ten  Durynk  jako  liška  k  lidem  se  lísal 

a  na  svého  pána  úklad  chystal, 

jak  by  ho  mohl  zabíti 

a  nad  tím  panstvím  pánem  býti.  —  — 

V  zimě  Durynk  pacholátko  samo  na  led  vyvedl, 

k  rybám  je  na  Ohři  přivedl 

řka:  »Hleď,  princi,  kde  rybky  stojí, 

dívej  se,  jak  se  divně  rojí.« 

A  když  na  ryby  dolu  hleděl. 

poklek  hlavou  dolu  visel, 

slyš,  co  ten  zlý  Durynk  udělal! 

Pacholátku  bradaticí  hlavu  sfal. 

A  nesl  hlavu  knížeti  do  Prahy, 

mysle,  že  mu  nese  dar  předrahý. 

43 


I  jal  se  jako  Němec  mluviti 
;i  sám  svou  věrnost  chváliti 
řka:   ».lá  jsem  mému  knížeti  věren  byl. 
30.    proto  jsem  mu  vždy  byl  mil. 
Tobě  chci  více  věren  býti. 
Ale  že  jsem  slýchal  mluviti: 
::  »kdo  chce  v  domu  škody  zbýti. 

*  nedej  jiskře  uhlem  býti.« 

35.    (řka  to,  z  podpaží  hlavu  vyňal, 

ještě  krvavou,  jak  ji  sfal) 

»toť  Vlastislavova  syna  hlava, 

pro  jehož  smrt  bude  tobě  sláva. 

Kdyby  byl  došel  mužského  stavu, 
40.   mnohý  by  Cech  měl  krvavou  hlavu. 

Zaplatíš  mi  mé  hrdinství, 

dada  mi  Postoloprty  v  dědictví.« 

Když  uslyšel  kníže  řeč  jeho, 

kázal  Durynka  svázati  zlého 
45.    řka:  »Tobě  jsem  ho  zabiti  nekázal, 

ale  ctně  jsem  tobě  pěstovati  přikázal. 

Teď  vidím,  že  dobré  nebloudí, 

*  blázen  jest,  kdo  cizozemce  dobrým  soudí. 
Tobě  jsem  ho  kázal  chrániti  — 

50.    proč  jsi  se  opovážil  knížeti  šíji  stíti? 
Tu  tobě  chci  v  Čechách  čest  učiniti: 
svou  se  rukou  musíš  oběsiti 
nebo  svým  mečem  sám  se  prokláti 
nebo  na  této  skále  státi 

44 


a  dolů  sám  skočiti 

a  vaz  sobě  zlomiti. « 

Uzřev  Durynk,  že  jinč  rady  není. 

zvolil  sobě  oběšení. 

Když  šel  Durynk  s  hradu, 

řekl:  »Ach,  jak  jsem  měl  nemoudrou  radu! 

Myslil  jsem,  že  budu  v  Čechách  panství  míti 

a  teď  musím  na  stromě  viseti. « 

Blízko  u  Prahy  na  jedné  nivě 

oběsil  se  sám  Durynk  na  jívě. 


XXII.   O  HOSTIVÍTU   A  DĚPOLTOVř. 

Neklaň  dva  syny  měl, 

staršímu  jménem  Hostivít  děl, 

mladší  jméno  Děpolt  měl. 

Ten  Zlicko  vzal  za  svůj  úděl. 

Čemu  říkali  dříve  Zlicko, 

to  potom  nazvali  Kouřimsko. 

Potom  Neklaň  se  světa  sešel, 

jeho  syn  Hostivít  na  otcův  stolec  vzešel.     - 

Za  toho  času  případ  se  stal, 

že  Leva  jeden  z  Vlastislavova  rodu  povstal, 

a  jal  se  lidi  k  sobě  sbírati, 

hodlaje  luckého  knížectví  dobývati. 

Vystavěv  hrad  na  vysoké  hoře, 

připravil  Pražany  do  velikého  hoře. 

45 


15.    Kníže  Hostivít  položil  lid  před  hradem, 

aby  jej  vyleželi  hladem. 

Leva  proti  nim  vyšel, 

s  Pražan y  se  bojem  sešel. 

Když  Lučané  se  poraženi  viděli. 
20.   před  Pražany  na  hrad  běželi. 

Když  je  moudré  paní  uhlídaly, 

své  muže  takto  přijaly: 

Po  lůnu  se  poklepaly 

a  svým  mužům  velmi  lály, 
25.   řkouce:  »Sem,  sem  pojďte, 

zde  se  těchto  Pražanů  skryjete !« 

Pro  tu  hanbu  se  vrátili 

a  tu  Pražany  pobili.  — 

(Ó  paní,  moudrá,  krásná  zvířata. 
30.   odkud  vám  ta  rada  vzata. 

jíž  jste  se  hanby  obránily, 

své  muže  smrti  zbavily? 

Snad  jste  to  slýchaly, 

že  médské  paní  totéž  Cyrovi  udělaly?)  — 
35.   Pro  taký  klep  tak  nelepý 

tomu  hradu  říkali  Klepy. 

Na  tom  hradě  ti  seděli, 

dokud  ho  nevyměnili. 

Ti  v  dědictví  Vlastislav  mají, 
40.   ti  se  po  krásném  štítě  znají. 

Nosí  v  zlatě  dvojí  fialovou  orlici 

knížete  Vlastislava  potomci. 

46 


XXIII.  O  PRVNÍM  KŘESŤANSKÉM  KNÍŽETI  BO- 
ŘIVOJOVI. 

Kníže  Hostivít  potom  sešel. 

Bořivoj  na  otcův  stolec  vzešel. 

Tehdy  Svatopluk  v  Moravě  králem  byl, 

kníže  český  mu  sloužil. 

Jednou  se  kníže  Bořivoj  na  králův  dvůr  vybral, 

král  mu  velikou  potupu  udělal. 

Kázal  mu  za  stolem  na  zemi  seděti 

řka:  »Sluší  tobě  to  věděti, 

že  není  možná  pohanu, 

aby  se  rovnal  křesťanu. 

Seď  se  psy,  to  je  tvé  právo. 

ne  kníže,  ale  nemoudrá  krávo. 

že  nedbáš  na  tvůrce  svého, 

maje  za  Boha  výra  ušatého. « 

Kníže,  to  uslyšev,  se  začervenal 

a  jakmile    se  naobědval, 

požádal  Bořivoj   o  křest  Svatopluka,  krále   morav- 

a  Methoděje.  arcibiskupa  velehradského.         [ského. 

Ten  arcibiskup  Rus  byl, 

mši  svou  slovansky  sloužil. 

Ten  na  Velehradě  křtil  Čecha  prvého. 

Bořivoje,  knížete  českého, 

léta  od  narození  syna  Božího 

osmistého  devadesátého  čtvrtého.    1870—875?] 

47 


25.   Když  kníže  Bořivoj  tak  svůj  stav  proměnil, 

svět  potupiv,  v  svatého  se  změnil. 

almužny  veliké  činil 

a  chrámy  Páně  stavěl. 

První  kostel  v  Hradci  postavil. 
30.   sv.  Klimentu  jej  zasvětil. 

druhý  P.  Marii  v  Praze  na  hradě  nahoře, 

u  velikých  vrat  hned  v  té  prostoře. 

Kněz  první  v  Čechách  Kaini  jméno  měl, 

jenž  první  mši  v  Čechách  pěl. 


XXIV.  O  SVATOPLUKOVI,  KRÁLI  MORAVSKÉM. 

Tuto  musím  do  moravské  kroniky  málo  zajíti, 

abych  mohl  k  své  řeči  slušně  přijíti. 

jak  koruna  z  Moravy  vyšla. 

Povím,  jak  ta  země  k  Čechám  přišla. 
5    Král  moravský  císařovu  sestru  za  ženu  měl, 

k  té  velmi  ukrutný  byl; 

proto  naň  císař  šel 

a  král  moravský  s  císařem  v  boj  vešel. 

Pohříchu  tu  král  boj  ztratil, 
10.    žalostně  se  do  Velehradu  vrátil. 

Císař  za  ním  do  země  vešel, 

král  hanbou  na  poušť  ušel, 

řka:  »Radčji  chci  fráterem  býti, 

než  králem  a  s  nepřátely  se  nebíti. « 

48 


15.  Proto  v  lese  přebýval 

a  obyčejně  s  poustevníčky  motykou  kopával. 

Po  sedmi  letech  král,  maje  dlouhou  hradu, 

jel  před  císařovu  radu 

a  jal  se  na  císaře  žalovati 
20.    řka:  »Knížata,  račte  poslouchati: 

mou  mi  zemi  odňal  bez  práva 

a  má  žena  jest  na  jeho  dvoře  ještě  zdráva. « 

Císař  jal  se  té  řeči  smáti, 

co  mnich  mluvil,  jal  se  popírati. 
25.    Mnich  takto  počal  mluviti: 

» Toho  chci  svým  mečem  dosvědčiti. « 

Knížata  mnicha  neznali. 

ale  přece  mu  řekli : 

»Když  jsi  se  opovážil  rúto  řeč   proti  císaři  mluviti, 
30.    musíš  toho  sám  svým  mečem  dosvědčiti. « 

Mnich  k  té  řeči  začal  lhůty  žádati, 

císař  dal  mu  za  sebe  soupeře  ustanoviti. 

Vešel  císařův  soupeř  do  zápasištč  zpívaje 

a  na  mnicha  nic  nedbaje. 
35.   Mnich  chopiv  se  meče  soubojového 

přeťal  soupeři  štít  i  jeho  samého. 

Císař  pozval  mnicha  k  dvoru  svému 

a  pokořil  se  mu. 

Král  Svatopluk  se  dal  císaři  poznati, 
40.    císař  se  jal  ke  všemu  přiznávati, 

vrátil  mu  ženu  i  království 

a  dal  Moravě  všechna  svobodství. 

49  4 


A  co  by  mohl  uherské  země  dobýti, 

dal  mu  moc  k  své  zemi  přivtěliti.   —  — 
45.   Za  krátko  králi  Svatoplukovi  žena  se  světa  sešla, 

králova  vojska  válečně  na  Uhry  vyšla. 

Uhři  krále  pobili 

a  mnoho  mu  lidí  zbili. 
50.    před  císařem  mu  postoupil  království  svého. 

Král,  pozvav  knížete  českého. 

Znova  ho  Uhři  pobili 

a  Moravanu  mnoho   zbili. 

Proto  se  počal  král  velmi  styděti 

a  hanbou  se  neodvážil  k  svým  jeti. 
55.    I  jel  tajně  na  poušti 

a  byl  do  smrti  v  tom  houští. 

Podnes  na  tom  místě  černí  mniši  pějí. 

a  tomu  klášteru  v  Uhrách  Zábor  dějí. 


XXV.  O  VRATISLAVOVI,  OTCI  SV.  VÁCLAVA. 

Potom  Bořivoj  se  světa  sešel 
a  z  knížectví  království  věčného  došel. 
Po  něm  Spytihněv  přijal  stolec  otce  svého, 
ten  nebyl  těla  silného, 
5.   umřel  za  věku  mladého, 

zůstaviv  knížetem  Vratislava,  bratra  svého. 

Ten  vzal  si  ženu  ze  Stodor,  dceru  hraběte  českého, 
té  říkali  Drahomiř,  z  kraje  žateckého. 

50 


Ta  kněžna  pohanka  byla. 

dva  syny  krásné  měla: 

staršímu  říkali  Boleslav 

a  mladšímu  říkali  Václav. 

Ten  tichých  mravu  byl, 

pro  něž  všem  lidem  byl  mil. 

Proto  ho  po  otci  knížetem  zvolili, 

Boleslava  Boleslavi  oddělili. 

Ale  že  ještě  mlád  byl  Václav  kníže 

a  spravovati  nemohl  země, 

svěřili  ho  sv.  Ludmile, 

Bohu  i  všem  lidem  milé. 

Ta  byla  žena  Bořivojova 

a  hraběnka  ze  Pšova. 

Čemu  tehdy  Pšov  říkali, 

to  potom  Mělníkem  nazvali, 

neboť  před  Mělníkem  hrad  býval, 

ten  jméno  Pšov  míval  — 

a  pod  městem  potůček  protéká, 

ten  se  Pšovka  nazývá.  — 

Kněžně  Lidmile  Drahomiř  záviděla, 

neboť  sama  panovati  chtěla. 

Ta  pozvala  Tuně  i  Komoně, 

slíbila  jim  stříbro  i  koně, 

aby  Lidmilu  zabili, 

nebo  ji  tajně  zardousili. 

Hodlajíce  se  jí  zavděčiti, 

slíbili  to  učiniti. 


51  4* 


XXVI.  O  SV.  LIDMILE,  PRVNÍ  KŘESŤANCE. 

Svatá  Lidmila  knížetem  vládla, 

dvorem  v  Tetíně  seděla. 

Proto,  že  svatá  Lidmila 

mnoha  lidem  byla  milá. 
5.   křesťané  jacísi  malí 

tu  řeč  jí  věděti  dali, 

co  Drahomír  a  druzi   umluvili 

a  co  jí  ti  dva  slíbili. 

Poznavši  kněžna  svatá, 
10.    co  míní  její  zlá  nevěsta, 

jala  se  k  smrti  připravovati, 

napřed  sirotkům  sliby  spláceti. 

Když  v  pobožnosti  přebývala, 

smrti  dobrovolně  čekala,  — 
15.   Tuň  i  Komoň  přijeli 

a  před  dvorem  ssedli. 

Kněžna  vědouc,  že  ji  chtí  zabíti. 

rozkázala  jim  před  se  jíti, 

na  své  nevěsty  zdraví  se  otázala 
20.   a  čeho  třeba,  jim  dáti  kázala. 

Toho  dne  jala  se  zpovídati, 

smrti  nábožně  čekati. 

Té  noci  ti  zlí  na  ni  do  komnaty  vrazili, 

tu  svatou  kněžnu  závojem  zardousili. 
25.   Tak  ti  dva  pohani  k  čertu  se  dostali 

a  sv.  Lidmilu  k  Bohu  poslali. 

52 


XXVII.  O   MATCE  SV.   VÁCLAVA. 

Drahomiř  se  v  syna  uvázala 

a  na  kmetech  o  právo  se  dotázala, 

komu  by  bylo  zemi  spravovati, 

dokud  by  si  kníže  nemohl  rady  dáti. 
5.   Když  se  kmeti  potázali, 

v  tom  jí  za  právo  dali, 

aby  svého  syna  vychovávala 

a  dotud  zemi  spravovala. 

dokud  by  kníže  k  svým  letům  nedošel 
10.   a  jeho  pravý  rozum  nepřišel.  — 

Drahomiř  jala  se  pohanstvo  množiti. 

kněžstvo  ze  země  vyháněti. 

A  kdekoli  kněze  nebo  křesťana  přemohla, 

živu  mu  býti  nedala. 
15.   K  tomu  ji  její  zloba  pudila, 

že  pohany  na  křesťanstvo  vzbudila. 

Uprostřed  Prahy  takový  boj  svedli, 

že  potoky  krve  tekly, 

s  obou  stran  síla  zbitých  ležela,  i 
20.   Ona  to  ráda  viděla 

řkouc:  »Proto  přeji  smrti  pohanům, 

aby  se  tím  umenšilo  moci  křesťanům. «  — 

Když  kníže  Václav  k  letům  přišel, 

z  moci  své  mateře  vyšel, 
25.   řekl:  »Matko,  usad  se  na  svém  věně, 

mně  přísluší  správa  země.« 

53 


Jal  se  zemi  spravovati, 

chrámy  Páně  kázal  otvírati. 

Kněžstvo  do  země  navrátil  zpátky, 
30.   které  bylo  vyhnáno  od  matky. 

Cest  boží  v  zemi  množil, 

kupuje  pohanské  děti  křtil. 

Ke  mším  sám  oplatky  pekával, 

vdovám  z  lesa  dřiví  v  noci  nosíval. 
35.   Po   kostelích  chodíval  bos  v  noci, 

až  mu  po  cestě  krev  tekla  z  nohy. 

Ženy  žádné  neměl. 

sirotky  za  děti  měl. 

Žaltář  pod  paží  vždy  nosil, 
40.   své  komorníky  žaltáři  naučil. 

Panoš  jeden  před  ním  spával, 

tomu  boty  szuv  otíral. 

Ten  komorník  Podiven  se  nazýval. 

ten  knížete  v  pobožnosti  mrskával. 


XXVIII.  O  SVATÉM  VÁCLAVU  A  KNÍŽETI  ROU 
PJMSKÉM. 

Uzřev  to  kníže  zlický  Radislav, 
že  jest  tak  pokorný  kněz  Václav, 
domníval  se,  že  by  se  neodvážil  brániti 
a  jal  se  zemi  jeho  škoditi. 

54 


5.   K  tomu  ho  jeho  nerozum  připudil, 
že  všecko  Zlicko  proti  němu  vzbudil. 
I  jal  se  žitomirského  dvora  dobývati, 
knížeti  Václavovi  pleticháni  nadávati. 

V  tom  se  zlický  kníže  zmýlil  silně: 
10.    neboť  každý  to  věz  pilně 

*  že  statečných  lidí  jest  znamení 

:    tiché  skutky  a  pokorné  mluvení. 
Neudatný  neumí  než  láti, 

*  statečný  dá  se  v  nebezpečenství  poznati. 
15.   To  na  sobě  kníže  Václav  dobře  ukázal: 

ačkoli  byl  tichý,  všem  k  válce  vstáti  kázal. 

Když  kníže  Václav  z  Prahy  vytáhl, 

kníže  zlický  proti  němu  táhl. 

Kníže  Václav,  vida,  že  se  v  boji  mají  sraziti, 
20.   jal  se  po  poslu  knížeti  Radislavovi  mluviti : 

»Kdo  cti  a  užitku  žádá, 

tomu  se  sluši  bíti,  to  má  rada. 

Proto  mně  a  tobě  sluší  se  bíti, 

nedejme  lidem  v  boji  býti. 
25.   Kdo  mezi  námi  živ  ostane, 

ten  v  obojím  knížectví  knížetem  zůstane. 

Nechme  obojí  vojsko  v  pokoji  státi, 

ani  mně  ani  tobě  nepomáhati.« 

Radislav  nevěda  co  si  počíti, 
30.    pro  hanbu  musil  na  tu  řeč  přistoupiti. 

V  tu  dobu  byl  by  býval  raději  na  Zlicku  byl, 
aby  se  toho,  jemuž  pletichářů  nadával,  zbyl.  - 

55 


Vyšli  dva  knížata  ze  svých  lidí, 

slyš,  jak  to  Bůh  všecko  divně  uklidí! 
35.    Když  Radislav  blízko  knížete  Václava  přijel. 

spatřil,  že  kníže  Václav  kříž  zlatý  na  čele  mel, 

dva  anděly  s  obou  stran  jeho. 

Spatřiv  to,  ulekl  se  knížete  českého. 

Radislav  skočil  s  koně  svého 
40.    a  dal  se  na  milost  jeho. 

Kníže  Václav  ho  přijal  k  milosti. 

řka:  »Brachu,  mého  nech,  měj  na  svém  dosti. « 

A  pobyv  tu  s  ním  v  Žitomíři, 

o  vše  dobré  s  ním  se  smíří. 


XXIX.  O  SV.  VÁCLAVU  A  CÍSAŘI. 

Slaio  se,  že  císař  pozval  knížat  k  dvoru, 
kníže  Václav  šel  k  tomu  sboru. 
Když  s  knížaty  císař  spolu  byl, 
kníže  Václav  pohříchu  se  opozdil. 
5.  Císař  rozhněvav  se  na  jeho  dlouhé  k  bohu  modlení, 
učinil  to  ustanovení, 
kdo  by  proti  knížeti  českému  vstal 
anebo  jemu  místo  dal: 
beze  vší  řeči  mu  hlavu  stíti. 
10.    dětem  jeho  všecko  dědictví  odníti. 
A  když  císař  s  knížaty  v  radě  byl 
a  rozličné  příhody  soudil. 

56 


kníže  český  vstoupiv,  knížatům  pozdravení  dal. 

císař  s  velikou  úctou  proti  němu  vstal, 

na  svém  stolci  ho  posadil. 

knížata  okolo  rozsadil. 

Pak  se  jal  císař  knížatům  omlouvati, 

řka,  že  se  jinak  nemohlo  státi. 

»Viděl  jsem  u  něho  na  čele  kříž  zlatý, 

odtud  vím,  že  jest  člověk  svatý. 

Andělé  boží  s  ním  byli 

a  mně  tak  velice  hrozili. 

Proto  jsem  se  neodvážil  obmeškati. 

musil  jsem  proti  němu  vstáti. «  — 

I  jal  se  Václava  knížete  císař  prositi, 

aby  ráčil  jeho  přítelem  býti 

a  z  jeho  skvostů  aby  ráčil  vzíti. 

co  by  jen  ráčil  chtíti. 

Tehdy  kníže  svatý,  na  jiné  nic  nedbaje, 

to  za  nejlepší  maje, 

vzal  svatého  Víta  ruku, 

jenž  pro  Boha  trpěl  velikou  muku. 

Tehdy  císař  ze  své  milosti 

zemi  sprostil  vší  služebnosti. 

Kníže  jal  se  kostel  na  hradě  stavěti. 

aby  mohl  důstojně  svatého  Víta  uložiti. 


57 


XXX.  O  SMRTI  SV.  VÁCLAVA. 

Bratr  jeho  jal  se  mu  záviděti 

a  myslil,  kterak  by  mohl  zemi  obdržeti. 

Nemoha  mu  jinak  učiniti  škody, 

pozval  ho  do  Boleslave  na  hody. 
5.    Křest  svému  synu  vymyslí, 

maje  velikou  zlobu  na  mysli. 

A  když  kníže  Václav  u  bratra  přebýval, 

kdosi  nábožný  osedlaného  koně  mu  dával, 

řka:  »Vskoče  na  kůň.  uháněj  pryč  honem. 
10.    potkáš  se  ti  svého  bratra  s  hořem. 

Již  tě  chce  tvůj  bratr  zabíti. 

aby  mohl  sám  knížetem  býti.« 

K  tomu  mu  kníže  odpověděl  sám: 

»To  já,  brachu,  dobře  znám. 
15.   Děkuji  tvé  lásce  z  tvé  věrnosti. 

ale  již  jsem  byl  živ  příliš  dosti. 

Když  pro  Boha  nemohu  nic  jiného  trpěti, 

aspoň  tu  smrt  pro  mého  tvůrce  chci  mile  přijmouti 

Vypijme  tu  číši  na  čest  Michala  svatého, 
20.    aby  naše  duše  přinesl  do  království  nebeského. « 

A  tu  číši  on  mínil, 

o  níž  syn  Boží  mluvil: 

»Můžeteli  z  té  číše  píti? 

Již  mně  hodina  jest  všecku  vypíti. « 
25.   Praviv  to  počal  se  loučiti, 

řka:  »Víc  vás  nebudu  zde  už  viděti. «  —  — 

58 


Vstav  na  modlení  do  chrámu  se  ubíral 

a  tu  Boleslav  se  svými  na  něho  číhal. 

Když  kníže  Václav  uzřel  bratra  svého. 
30.   počal  mu  děkovati  z  kvasu  čestného. 

Tehdy  mu  Boleslav  pravil 

a  z  pochvy  meč  vytasil: 

»Brachu,  já  tobě  vždy  rád  sloužím 

a  nyní  takto  ti  posloužím. 
35.    Bude  tuto  konec  tvým  řečem. « 

A  dal  jemu  v  temeno  hlavy  ránu  mečem. 

Takový  děs  Boleslava  pojal. 

Že  sotva  bratra  do  kůže  fal. 

Ale  přece  uťal  ucho  sv.  Václavovi 
40.   a  hned  vypadl  meč  z  ruky  Boleslavovi. 

Svatý  kníže,  vzav  meč,  jal  se  mluviti 

řka:  »Bratře,  toť  bych  mohl  oplatiti: 

ale  tak  je  mi  můj  tvůrce  mil, 

že  bych  tvé  krve  za  všechen  svět  neproliU 
45.   Praviv  to.  meč  bratru  vrátí: 

»Cos  počal,  rač  dokonati. « 

í  poklekl  u  kostela  na  prahu. 

Boleslav  přitlačiv  se  ku  bratru 

jal  se  na  lidi  volati, 
50.   a  —  že  by  ho  zabíti  chtěl  —  jal  se  žalovati. 

Když  u  kostela  na  prahu  klečel 

a  svou  duši  v  boží  ruce  poroučel, 

Hněvsa  a  jeho  bratří  přiskočili 

a  tu  svatou  duši  s  tělem  rozdělili. 

59 


55.   To  se  stalo  od  narození  syna  božího 

léta  devítistého  dvacátého  osmého.  [929]  —  — 
Aie  že  Boleslav  pro  krtiny  učinil  kvas, 
toho  syna  pro  tu  příhodu  nazval  Strachkvas; 
nebo  kdož  byli  vinni  tou  smrtí  knížete  svatého, 

60.   trpěli  mnoho  zlého. 

Hněvsa  se  s  koněm  propadl, 

bratr  jeho  malomocenstvím  se  rozpadl; 

z  jejich  rodu  zlé  nemoci  mívají 

a  někteří  se  každého  léta  vztekají. 

XXXI.  O  BOLESLAVOVI  LITEM. 

Když  sešel  sv.  Václav, 

byl  knížetem  bratr  jeho,  lítý  Boleslav. 

Toho  léta  císař,  mstě  sv.  Václava, 

šel  na  knížete  Boleslava. 
5.   Boleslav  začal  proti  němu  se  bráti, 

ale  pro  své  hříchy  nemohl  dobře  obstáti. 

Císař  Čechy  bojem  pobil 

a  zemi  v  daň  podrobil. 

Knížeti  kázal  u  dvora  službu  míti, 
10.   kotel  nad  ohněm  držeti. 

O  DIVECH  SV.  VÁCLAVA. 

Bůh,  chtě  svatého  Václava  svatost  rozhlásiti, 
počal  skrze  něho  veliké  zázraky  činiti. 

60 


Uzře\   Boleslav,  že  se  Boži  moci  nemůže  protiviti, 

počal  v  svatost  svého  bratra  odpola  věřiti. 

Po  třech  letech  kázal  ho  do  Prahy  přenésti 

a  v  kostele  sv.  Víta  ho  tajně  pochovati. 

Když  to  svaté  tělo  do  Prahy  nesli, 

na  dvou  místech  tělem  svatým  linouti  nemohli; 

dvě  řeky  bez  mostu  a  bez  lodí  přešli. 

vězňové  s  okovy  ze  žaláře  vyšli. 

Rány  jeho  všecky  zacelely, 

ránu  jednu  jako  novou  viděli, 

kterou  lítý  bratr  byl  učinil 

(a  tím  znamením  ho  vinil) 

a  ouško,  jež  byl  ufal,  toho  nikdo  neviděl. 

Ale  sv.  Václav  sestru  Přibyslavu  měl, 

ta  svatá  dívka  knížeti  pravila: 

»Já  jsem  svého  bratra  zjevením  to  zvěděla, 

že  ouško  svaté  mezi  stěnou  a  dveřmi  do  té  doby 

tu  kdež  se  bylo  to  zlé  dílo  stalo. «  [leželo, 

Nalezše  ucho  k  hlavě  přičinili; 

tak  přirostlo  k  hlavě,  až  se  podivili. 

Tehdy  kněz  jeden  tu  byl, 

ten  s  velikým  pláčem  prosil, 

aby  mu  těla  ráčil  uděliti, 

slibuje,   že   mu   chce  tím  nábožněji   sloužiti. 

Ihned  se  počal  jeden  nehétek  viklati: 

vzav  jej,  jal  se  mu  děkovati. 

Kdo  tu  byli,  Bohu  chválu  vzdali 

a  to  svaté  tělo  pochovali.  — 

61 


Boleslav  znamenav,  co  zavinil, 

za   svou   vinu   Strachkvasa,  syna   svého,   mnichem 

ale   neměli!    pokání   pravého,  [učinil: 

málo  by  mu  byla  spomohla  svatost  syna  jeho. 

45.   Pak  kníže  Boleslav  rozkázal  zemanům  v   Boleslavi 

o  to  se  zemane  jali  raditi.  [město  zdíti, 

Po  řečníku  knížeti  v  tom  odepřeli 

a  toho  učiniti  nechtěli. 

Kníže  řekl  jejich  řečníku: 
50.    »Běda  tobě,  můj  starý  vinníku!« 

Sám  mu  hned  hlavu  srazil 

a  za  sebe  tak  krvavou  pohodil. 

Vskočiv  na  kmen,  jal  se  mluviti: 

»Kdo  se  mi  chce  protiviti  ?« 
55.   Páni  se  knížeti  pokořili 

a  Boleslav  zdí  ohradili. 


XXXII.  O  ŠTĚDRÉM  BOLESLAVU. 


Pak  Boleslav  lítý  sešel, 

jeho  syn  Boleslav  na  stolec  vzešel. 

Vydařil  se  svatý  ze  zlého 

a  laskavý  z  lítého. 

Kostelů  dvacet  v  Čechách  postavil, 

Mladou  Boleslav  vystavěl. 

Almužny  veliké  činil, 

křesťanstvo  velmi  množil.  — 


62 


Měl  sestru  pannu,  té  říkali  Mlada. 

ta  měla  hoží  čest  velmi  ráda. 

Ta  šla  do  Říma  v  knížecí  slávě 

a  vymohla  biskupství  v  Praze. 

Ta  řeholi  sv.  Benedikta  do  Cech  přinesla. 

k  sv.  Jiří  mnoho  panen  přivedla.  — 

Prvý  biskup  mnich,  ten  Sas  byl 

a  Dětmar  jménem  slul. 

Druhý,  sv.  Vojtěch,  ten  také  mnich  byl; 

otec  jeho  jméno  Slavník     měl; 

Střezislava  byla  matka  jeho, 

byl  sestřenec  knížete  zlického; 

Slavník,  ten  na  Libici  dvorem  seděl. 

Ale  že  po  důstojenství  touhy  neměl, 

Strachkvasovi  mnichu  biskupství  postoupiti  chtěl, 

ale  Strachkvas  přijmouti  nechtěl. 

Tehdy  mluvil  sv.  Vojtěch  s  ním: 

»Synku,  já  to  dobře  vím: 

ty  nyní  můžeš  a  nechceš  vzíti: 

potom  budeš  chtíti  a  nebudeš  moci  míti.« 

Sv.  biskup  chtěl  lid  od  pohanských  obyčejů  od- 

hodlaje  jej  ke  křesťanským  zvykům  přivésti,  [vésti, 

aby  v  pravé  manželství  vcházeli 

a  pohřeb  na  hřbitově  měli 

a  obchodu  v  neděli  nečinili, 

lidí  robotných  neměli. 

Když  kopřiv  ze  své  zahrady  nemohl  vypleti, 

musil  celou  zemi  zaklíti.  — 

63 


Zaklev  zemi,  sv.  Vojtěch  do  Říma  šel, 

proti    jeho  vůli    Strachkvas   na   biskupský   stolec 

Když  ho  na   biskupství  světili  [vzešel. 

40.    a  kněží  okolo  něho  stáli, 

čert  v  Strachkvasa  vstoupil, 

dokud  duše,  dotud  z  něho  nevystoupil. 

Pak  sv.  Vojtěch  do  Cech  přišel, 

odklev  zemi,  do  Polska,  hodlaje  tam  kázati,  šel. 
45.    Opět  zaklev  zemi,  do  Pruska  šel, 

odtud   s   korunou  mučenickou  k  Bohu  došel. 

To  se  stalo  léta  od  narození  Božího 

devítistého  devadesátého  sedmého.  [997,  23.  IV.] 

Z  jeho  smrti  císař  Čechy  vinil, 
50.   proti  jich  vůli  Tegdaga  biskupem  učinil 

Kníže  Boleslav  snažně  Bohu  sloužil, 

proto  se  všude  dobře  měl. 

Poláky  tehdy  silně  pobil 

a  veškeré  země  až  do  Krakova  dobyl. 
50.   V  Krakove  posádku  usadil, 

neboť  hrdina  veliký  byl, 

proto  cti  i  bohatství  nabyl. 

jiné  tvrze  Čechy  osadil, 


XXXIII.  O  LAKOMÉM  BOLESLAVU   SLEPÉM. 

Pak  svatý  a  šlechetný  Boleslav  sešel, 

po  tom  syn  jeho,  Boleslav  skoupý,  vzešel. 

64 


Ten  do  Polska  Čechům  stravy  dáti  nechtěl, 

proto  o  polskou   zemi,  všechnu  čest  i  život   přišel. 

Na  Češích  Poláci  v  Polsku  všech  tvrzí  dobyli 

a  co  tam  bylo  Čechů,  ty  všecky  zbili. 

Boleslav  do  Polska  šel 

a  se  svou  škodou  s  Poláky  v  mír  vešel      ! českého 

Mezka,    kníže    polský,    pozval   na    hody    knížete 

pod  pravým  mírem  kázal  vyloupati  oči  jeho. 

Pohleď,  k  čemu  jest  taká  skoupost! 

Pravý  blázen  jest,  kdo  ji  má  za  moudrost. 

Kníže  český  hledal  cizího  obědu 

a  nalezl  tam  svou  bědu. 


O  OLDŘICHU  A  JAROMÍRU. 

15.    Kníže  Boleslav  pro  velikou  bolest  se  světa  sešel 

a  Mezka,  kníže  polský,  do  Čech  mocně  vešel, 

Boleslav  slepý  dva  syny  měl. 

Oldřich  staršímu  a  mladšímu  Jaromír  děl. 

Tehdy  Oldřich  u  dvora  císařova  dlel; 
20.   ale  že  Mezka  mnoho  zlata  měl, 

Oldřicha  u  císaře  koupil. 

proto  na  císaře  všechen  lid  kvílil. 

Jaromír  mlád  ještě  byl. 

přece  země  brániti  chtěl. 
25.    Ale  ti,  kteří  měli  tak  činiti,  nedbali. 

jen  od  něho  stříbra  brali. 

65  5 


Mezka  Oldřicha  ve  věži  choval 
a  hladem  ho  týral. 


XXXIV.    O    NEVERE    VRŠOVCÚ    A    O    KNÍŽETI 
MEZKOVI. 

V  tu  dobu  v  zemi  Vršovici  největší  byli, 

Kochana  mezi  sebou  za  starostu  měli. 

Tehdy,  když  Mezku  silného  v  zemi  uhlídali, 

nemoudrou  velmi  radu  vzali. 
5.    řkouce:  »Dohubíme  knížecí  plod, 

tím  způsobem  bude  náš  slovutný  rod. 

Budeme  knížaty  jako  v  šachy  hráti 

a  od  každého  budeme  dary  bráti; 

cizí  kníže  bude  se  nás  báti, 
10.   neboť,   chceme-ii,    můžeme   ze   sebe  knížete  dáti. 

Protož  nedejme  knížecímu  plemeni  vzejíti, 

jestliže  sami  chceme  mocni  býti.« 

Když  to  Vršovici  mluvili, 

velmi  hanebnou  radu  měli: 
15.    snad  toho  nevěděli, 

že  knížata  se  všech  stran  měli, 

z  nichž  každý  země  užiti  chtěl: 

vždyf  císař  ve  své  moci  byl. 

Nemoudří  Vršovici  toho  všeho  se  nebáli 
20.   a  proto  svého  knížete  Jaromíra  jali. 

66 


Na  Yelizskou  horu  knižete  vyvedli 

k  jedné  lípě  jej  přivedli, 

k  té  svého  knížete  přivázali. 

Ach,  jak  se  se  zlou  potázali! 

I  počali  s  ním  žertovati 

a  jako  do  cíle  šípy  k  němu  stříleti. 

Ale  toho  žádný  neviděl, 

že  sv.  Jan,  boží  křtitel,  knížete  zasláněl 

v  houni  sv.  Jana  šípy  utkvívaly, 

knížecího  těla  se  nedotýkaly. 


O  HRIVCOVI  A  HOVOROVÍ. 

Kníže  v  tom  lese  dva  lovce  měl, 
jeden  Hřivec,  druhý  Hovora  slul; 
Hřivec  s  Vršovci  držel. 
Hovora  pánu  věren  byl. 
Hřivec  knížete  zradil, 
ten  ho  nejvíce  mučil. 
Hovora,  když  tu  věc  zvěděl, 
v  Praze  věrným  pověděl. 
Řekli:  »Nevíme,  co  s  tím  učiniti 
aniž  víme,  kam  jíti.« 
Hovora  vece:  »Buduli  troubiti, 
po  troubě  nemeškejte  jíti.' 
Hovora  Vršovicum  se  ukázal, 
Hřivec  naň  jako  na  zlého  ukázal. 


67  5* 


45.   prosil,  aby  nedali  Hovoroví  živu  býti. 

Kázali  Hřivcovi  jej  oběsiti. 

Hovora  jal  se  jich  prositi, 

aby  mu  dopřáli  třikrát  si  zatroubiti. 

Hovora  jal  se  troubiti 
50.    a  po  troubení  jal  se  mluviti: 

»Ach!  běda  mně  nebohému! 

Vidím,  že  živ  býti  nemohu: 

Kmotříčku,  u  tebe  mohu  se  víry  nadíti. 

tobě  poroučím  své  děti.« 
55.   Vršovici  se  mu  smáli, 

Pražané  se  k  nim  po  troubě  přibližovali. 

Po  druhé  mu  troubiti  kázali. 

provaz  na  hrdlo  uvázali. 

Hovora  se  jal  troubiti 
60.    a  za  duši  Boha  prositi. 

Velmi  dlouhý  otčenáš  pěl, 

neboť  toho  potřebu  měl. 

Hřivec  vece:  »Kmotříčku,  nerač  tolik  žvaniti, 

račiž  výše  na  dub  vystoupiti !« 
65.   A  když  po  třetí  troubil, 

široce  okolo  sebe  patřil. 

Najednou  Pražané  vyrazili, 

na  Vršovice  vzkřikli. 

Vršovci  se  rozprchali: 
70.   Tu  některé  na  útěku  jali, 

jiné  po  lese  stíhali, 

nemile  je  stříhali. 

68 


Kochan  tehdy  nevědě!, 

kolik  slepic  doma  měl; 
75.    neboť  se  pod  skalou  do  země  vryl  — 

pohříchu,  ten  se  tu  skryl. 

Knížete  od  lípy  odvázali. 

ale  to  místo  poznamenali. 

Na  tom  místě  oltář  postavili, 

potom  kostel  sv.  Janu  učinili. 

Hovora  Hřivce  na  útěku  polapil 

a  tím  lýkem  na  témž  dubě  jej  oběsil. 

Pani  Hovoro\  i  z  věrnosti  poděkovali 
84.   a  pod  Velizí  blízko  mu  ves  dali. 


XXXV.  JAK  SV.  JAN  OLDŘICHA  VYSVOBODIL. 

Kochan,  přečkav  tu  hodinu, 
obrátil  na  knížete  všechnu  vinu, 
jrka:  »On  zradil  bratra  i  otce  svého, 
od  nás  věrných  hoden  jest  všeho  zlého. « 

5.   I  nalezl  on  tu  radu, 

aby  činili  mezi  knížaty  svádu; 
řka:  »Budou  nás  za  lidi  míti, 
naše  knížata,  budouli  kdy  chtíti, 
nebudou  nám  moci  nic  učiniti. « 
10.   Kníže  Mezka  dobyl  pražského  hradu 
i  vší  země,  kromě  V3'šehradu. 

69 


V  tu  válku  Kochan  s  pokojem  byl, 

ale  na  škodu  svým  Mezkovi  tajně  radil.  —  - 

Pravil  Kochan  Mezkovi,  knížeti  polskému: 
15.    »Chcešli  ty  knížetství  českému, 

musíš  prvé  Oldřichovi  hlavu  stíti, 

pak  teprv  v  Cechách  budeš  pokoj  míti. 

Ještě  někteří  v  něho  naději  mají. 

proto  o  tebe  nedbají. 
_?0.   Ale  když  ho  nebude, 

v  tobě  všecka  naše  naděje  bude.« 

Když  Kochan  Mezkovi  to  dal  věděti, 

Mezka  po  poslu  kázal  Oldřichovi  hlavu  stíti. 

Když  Oldřich  zvěděl,  že  mu  zítra  mají  hlavu  stíti, 
J5.   nevěda  co  sobě  počíti, 

jal  se  sv.  Jana  Křtitele  prositi, 

aby  ho  jako  bratra  ráčil  vysvoboditi. 

Sv.  Jan  hned  Oldřicha  v  Oldřiši  postavil, 

kníže  Oldřich  na  tom  místě  mu  kostel  vystavěl. 
30.   Kdo  v  Oldřiši  býval, 

ten  kostel  sv.  Jana,  ale  pustý,  vídal. 


XXXVI.  JAK   OLDŘICH  PRAHY   NA  POLÁCÍCH 
DOBYL. 


Ke  knížeti  se  věrni  sebrali, 
tajně  se  před  Prahu  brali. 

70 


S  pastuchou  se  tak  smluv  ili, 

dobrý  dar  jemu  slíbili, 
5.   kdyby  jim  chtěl  Prahu  zraditi. 

Slíbil  jim  to  učiniti. 

Kázal  jim,  aby  na  Strahově  stáli 

a  jeho  trouby  dočkali. 

2e  na  tom  místě  stráž  měli, 
10.   proto  tomu  lesu  Strahov  převzděli. 

Z  rána  pastucha,  chtě  stádo  vyhnati, 

jal  se  na  vrátného  volati. 

Kázav  sobě  most  spustiti, 

jal  se  náramně  troubiti. 
15.   Čechové  na  Prahu  vyběhli, 

Poláci  ode  všeho  s  hradu  sběhli. 

Čechové  prostřed  hradu  stáli, 

málo  jich  bylo,  proto  za  Poláky  neutíkali. 

Poláci  se  neohlédli, 
20.   někteří  nazí  se  stráně  se  plazili. 

Pastucha  na  ně  sám  volal, 

Polákům  se  hlas  jako  tisíc  koní  zdál. 

Oldřich  ze  země  Mezku  vypudil, 

Kochan  ke  knížeti  se  s  Vršovici  do  služby  připojil, 
25.   ve  všem  se  mu  věren  stavěje 

a  knížete  Jaromíra  u  něho  obviňuje. 

Tolik  Kochan  na  bratry  sočí, 

až  kázal  kníže  bratru  vykoupati  oči. 

Jaromír  pověděl  bratru: 
30.    »Já  to  dobře  vím,  brachu; 

71 


sám  ze  sebe  jsi  toho  neučinil, 

nebs  mne  sám  z  ničeho  n  sebe  nevinil, 

vždy  jsi  ty  mne  měl  za  věrného, 

Kochana  za  nevěrného. 
35.   Sukně  košile  bližší  nebývá, 

;   nemoudrý  pro  daleké  bližšího  se  zbývá. 

Na  Vršovice  nespoléhej, 

kde  můžeš,  tu  je  kárej !«. —  — 

Ke  Kochanu  ten  hlas  došel. 
40.    vzav  oštěp,  na  záchod  šel, 

knížete  Jaromíra  střehl. 

Když  na  straně  usedl, 

hanebně  proklál  nevinného. 

knížete  Jaromíra  ctného. 


XXXVII.   O   SV.  PÉTI   BRATŘÍCH. 

Toho  času  českých  mnišku  šest. 
poznavše  tohoto  světa  lest. 
v  Polském  lese  seděli. 
Byliny  obyčejně  jedli, 
5.    chléb  pořídku  měli, 

jáhly  na  velikonoce  jedli, 
masa,  sýra,  vajec  ani   jmenovati   nechtěli. 
Rohožky  za  postel  mívali, 
kámen  hlavě  za  podušku  kladli. 
10.   Hrozným  bitím  na  modlitbách  se  bili, 

72 


řídko  kdy  co  mezi  sebou  mluvili. 

Jen  když  bič  v  své  nice  mívali, 

tehdy  takto  říkali: 

»Odpustíšli'  mi,  chybuješ. 
15.    dobře  bije,  mně  pomůžeš. «  — 

Tehdy  Mezka,  polský  kníže  bohatý 

zvěděv  jich  život  tak  svatý, 

poslav  posla  k  nim  věrného 

dal  jim  sto  hřiven  stříbra  čistého. 
20.   aby  se  jím  své  chudoby  zbavili, 

zaň  snažně  Boha  prosili. 

Uzřevše  stříbro,  mluviti  se  jali 

ti,  kteří  půl  léta  spolu  nerozmlouvali : 

řkouce:  »Toto  jest  duši  zátopa 
25.   a  do  pekla  srázná  stopa. 

Kdo  se  toho  přidrží. 

v  přízni  Boha  neobdrží.« 

Proto  na  to  nic  nedbali, 

šestého  ze  sebe,  totiž  Barnabáše,  poslali, 

30.   aby  knížeti  stříbro  vrátil  opět.  — 

A  tu  ostalo  bratří  pět: 

Benedikt,  Matěj,  Jan,  Kristin,  Izák  jim  říkali, 

Barnabáše  se  stříbrem  vyslali. 

Zloději  na  ně  přišli 
35.   a  v  jejich  chaloupku  vešli 

jali  se  stříbra  hledati. 

Když  jim  neměli  co  dáti, 

73 


pěti  bratřím  po  lítých  mukách  hrdla  řezali 
a  tak  je  k  Bohu  poslali. 
40.   To  se  stalo  od  narození  syna  Božího 
tisícího  a  čtvrtého.  Í1003] 


XXXIII.  O  PRíMDÉ  A  OLDŘICHOVI. 

Tehdy  se  stalo,  že  kníže  Oldřich  lovil 

a  sám  v  pustém  lese  bloudil. 

Když  ve  veliké  tesknosti  byl, 

okolo  sebe  všude  patřil; 
5.   uviděl  náhle,  jak  tu  stojí  hotový  hrad. 

Kníže  k  němu  chtěl  jíti  rád, 

ale  ježto  o  cestě  mu  vědomo  nebylo 

a  okolo  hloží  husté  bylo, 

ssed  s  koně,  mečem  si  cestu  proklestí 
10.   a  počne  po  kmenech  do  hradu  lézti: 

neboť  se  nemohl  nikoho  dovolati, 

že  by  v  něm  lidé  byli,  nemohl  pozorovati. 

Most  u  něho  zvednut  byl 

a  hrad  zdi  okolo  sebe  tvrdé  měl. 
15.   Když  kníže  pracně  do  hradu  vešel 

a  všecky  sklepy  prošel, 

roucho  viděl,  jež  zetlelo, 

přece  ani  člověka  na  něm  nebylo. 

Bohatství  veliké  a  vína  mnoho  nalezl; 
20.   prohledav  hrad,  kudy  vešel,  tudy  vylezl. 

74 


Pak   kníže  hrad  ten  dal  pánu   tomu,  jemuž  Přímá 
proto  ten  hrad  Přimdou  nazvali.  [fikali, 


XXXIX.  í)  ZALOŽENÍ  PftlMDY. 

Proč  ten  hrad  byl  v  poušti  vystavěn 

a  proč  byl  pustý  zůstaven, 

tak  že  k  němu  ani  cesta  nebyla,  [učila. 

proč   se  to  stalo,  kronika  německá   mne  tomu  na- 
5.   Tu  jsem  četl,  že  z  Aldemburka  mladý  hrabě  býval, 

ten  v  císařově  dvoře  obyčejně  dlíval. 

I  počal  císařovu  dceru  milovati, 

a  ona.  že  ho  miluje,  jala  se  mu  ukazovati. 

Ucházeti  se  o  ni  u  císaře  neodvážil. 
10.   neboť  jí  roven  nebyl. 

A  tak  chřadl  milostí 

a  princezna  také  proň  schla  teskností: 

k  tomu  ji  připudila  silná  milost, 

že  ji  popadla  taková  žádost, 
15.   což  často  při  takých    bývá: 
*  nebo  zřídka  kdo  tajné  lásky  po  dobrém  prost  bývá. 

Císaři  své  hrabství  prodal; 

když  mu  císař  peníze  dal, 

jal  se  po  pustých  lesích  toulati, 
20.    vhodného  hradiště  hledati. 

Nalez  horu,  jal  se  hrad  stavěti, 

postaviv  hrad,  jal  se  zásoby  voziti, 

75 


jimiž  by  mohl  na  sto  let  živ  býti: 

dokončiv  to,  dal  všechny  dělníky  zbíti. 
25.    Pak  všecku  čeleď  do  jednoho  domu  vyvedl. 

zavřev  je,  ohněm  všecky  lidi  sežehl. 

To  s  tím  úmyslem  udělal. 

aby  nikdo  o  tom  hradu  nezvěděl. 

V  tom,  velmi  zlé  rady  užil, 
30.   že  nikomu  věřiti  se  neodvážil. 

Potom  princeznu  unesl 

a  na  svůj  hrad  ji  tajně  přinesl, 

na  němž  sám  s  ní  pět  let  tajně  seděl, 

že  o  něm  žádný  člověk  nezvěděl. 

35.   Stalo  se,  že  císař  v  Režně  dvorem  byl, 

vyjev  na  lov,  sám  po  lese  bloudil; 

nevěda,  co  si  počíti, 

toužil,  mohlli  by  někde  ves  viděti. 

Podle  potoka  vzhíiru  začal  jíti, 
40.   až  se  mu  přihodilo  pod  ten  hrad  přijíti, 

na  němž  jeho  zeť  s  jeho  dcerou  dlel. 

Spatřiv  hrad,  rychle  k  mostu  šel 

a  počal  velmi  prositi, 

aby  ho  ráčili  vpustiti, 
45.   neboť  již  po  tři  dni  jídla  neviděl 

a  déšť  studený  naň  pršel. 

Hostě  na  hrad  vpustili, 

jak  mohli  nejlépe,  jej  uctili: 

nebo  jim  již  vděk  člověk  přibyl 
50.   a  proto  jej  i  hrabě  ctil. 

7G 


Nebof  již  pět  let  člověka  neviděli, 

noviny  rádi  zvěděti  chtěli. 

I  iali  se  po  císaři  tázati, 

on,  jako  o  jiném,  o   sobě   křivě  začal   odpovídati; 
55.    nebof  císař,  ač  je  dobře  znal, 

mluvil,  jakoby  na  císaře  nic  nedbal, 

řka:  »Což  pak  nevíte  toho, 

že  již  sešel  se  světa  toho?« 

Princezna  odpověděla: 
60.    »Ach,  jak  ráda  jsem  to  zvěděla! 

Nebof  to  mu  přeji  ráda, 

aby  se  mému  milému  nestala  proři  váda. 

Téhož  bych  přála  všemu  rodu  svému, 

abych  tím  způsobila  mír  svému  milému. « 
65.    Odešed  císař  z  hradu,  válku  vypověděl, 

knížatům  o  svém  bezděčném  zeti  pověděl. 

S  námahou  k  hradu  cestu  proklestili 

a  před  hradem  se  položili. 

Císař  zeti  dal  pověděti 
70.   řka:  ^SIuší  tobě  to  věděti, 

že  jsem  jedl  chléb  tvůj : 

ale  žes  ty  bezděčný  zef  můj, 

na  život  a  na  smrt  boj  ti  vypovídám 

a  na  dceru  nic  nedbám. « 
75.   Když  se  hrabě  brániti  měl, 

čím  by  se  bránil,  neměl: 

nebof  všecky  tětivy  zetlely 

a  z  čeho  by  jiné  udělali,  neměli. 

77 


Již  by  byla  tvrz  ztracena  byla, 
80.   kdyby  si  byla  princezna  rychle  nevymyslila 

na  hradbách  státi 

a  takto  volati: 

»Vězte,  že  po  svém  milém  nechci  živa  býti, 

nezabijeli  mne  jiný,  chci  se  sama  zabíti. « 
85.   Knížata  se  za  ni  u  císaře  přimluvili 

a  jim  ífulosti  dobyli. 

Hrabě  s  princeznou  před  císaře  šel: 

zdvihnuv  most,  s  hradu  se  všim  jměním  odešel 

Před  síní  své  vše  klenoty  schovali, 
90.   jen  že  se  sami  císařovi  na  milost  vydali. 

A  tak  ten  hrad  pustý  byl, 

až  naň  kníže  Oldřich  přibyl. 


XL.   O  OLDŘICHOVI  ŠLECHETNÉM  A  KOCHA* 
NOVÍ  NEVĚRNÉM. 

Kníže  Oldřich,  rozpomenuv  se  na  smrt  bratra  svého 

a  poznav  lest  Kochana  nevěrného, 

řekl  mu:  »Tys  mne  zbavil  bratra  mého, 

já  tě  zbavím  života  tvého.« 

Vyřezav  mu  jazyk,  dal  mu  oči  vyloupati 

a  za  živa  z  něho  střeva  vysoukati. 

Vršovici  to  viděli, 

ani  přimluviti  se  neodvážili. 


78 


Kochan,  když  okolo  sloupu  chodil 

a  ze  sebe  střeva  vláčel, 

na  svůj  rod  počal  naříkati 

a  lidem  takto  mluviti: 

»Nespoléhej  žádný  na  rod  veliký 

ani  na  rozum  hluboký; 

kníže  v  své  zemi  ponenáhlu  vše  uchodL 

má  nepravost  na  mne  právem  přichází. 

Mínil  jsem,  že  zbiji  všecka  knížata, 

proto  mi  dána  důstojná  odplata. « 


XLI.  O  SELSKÉ  KNÉŽNE  BOŽENĚ. 

Kníže  Oldřich  kolem  Postoloprt  lovil. 

Stalo  se,  když  skrze  jednu  ves  jel, 

spatřil,  že  selská  dívka  na  potoce  stála, 

bosá  a  bez  rukávů  roucha  prala. 

A  selka  velmi  krásná  byla, 

a  k  tomu  velmi  stydlivé  mravy  měla. 

Stoje  kráse  její  diviti  se  počal 

a  hned  ji  sobě  za  kněžnu  pojal. 

Ta  kněžna  šlechetná  byla, 

sobě  jméno  Božena  měla. 

Páni  mu  to  za  zlé  počali  míti. 

Kníže  řekl:  »Páni,  račte  slyšeti: 

ze  sedláků  šlechtici  bývají 

a  šlechtici  syny  sedláky  mívají. 


79 


15.   Neboť  starožitné  stříbro  šlechtu  činí 

*  a  často  šlechtice  chudoba  sedláctvím  viní. 

*  Vyšli  jsme  z  otce  jednoho  [mnoho, 
a  ten  se  počítá  za  šlechtice,  jehož  otec  měl  stříbra 
A  když  je  tak  šlechta  s  rolnictvem  smíšena, 

20.   bude  Božena  má  žena. 

Raději  si  chci  českou  selku  vzíti, 

než  princeznu  německou  za  ženu  míti. 
::  Táhne  každého  srdce  k  národu  svému 

a  proto  Němkyně  méně  bude  přáti  lidu  mému. 
25.  Němkyně  německou  čeled  bude  míti 

a  německy  bude  učiti  mé  děti. 

A  proto  bude  národa  rozdělení 

a  hned  země  jisté  zkažení. 

Páni,  neznáte  dobra  svého, 
30.   haníce  mne  z  manželstva  mého. 

Kde  byste  zástupce  brali, 

když  byste  před  kněžnou  stáli  ?«  — 

Když  z  Boženy  syna  měl, 

tomu  Břetislav  převzděl. 


XLH.  O  KNÍŽETI  BŘETISLAVU,  ZETI  CÍSAŘOVU. 

Potom  kníže  Oldřich  se  světa  sešel, 
syn  jeho  Břetislav  na  knížecí  stolec  vzešel. 
Toho  času  Ota  Bílý  císařem  byl, 
ten  dcerku  velmi  krásnou  měl. 


80 


5.    Té  kráse  divit  se  k  dvoru  knížata  jezdili 

a  již  po  všem  světě  o  její  kráse  mluvili. 

Tu  v  klášteře  světsky  vychovávali 

a  tomu  klášteru  Sviní  Brod  říkali. 

Když  Břetislav  tu  o  ní  zvěděl. 
10.    mezi  panici  tak  pověděl: 

»Anebo  té  dívky  dobudu 

anebo  svého  života  zbudu. « 

Do  kláštera  je!  jezdecky, 

ale  klášter  \Tbil  vojensky. 
15.    Jitka  princezně  říkali  — 

a  když  Čechové  do  kláštera  táhli, 

Jitka  v  šarlatné  kapičce 

skryla  se  za  oltářem  v  kapličce. 

Kníže  Jitku  z  kláštera  vyvedl 
20.   a  potom  s  ní  na  koně  vsedl. 

Fráteři  řetězem  vrata  zatáhli 

a  zatím  ke  zbrani  spěchali. 

A  když  se  fráteři  se  svými  lidmi  sešli, 

proti  knížeti  silně  vyšli 
25.   Kníže  frátery  sekal  silně,  [vně, 

Jitka  v  ohromení  držela  se  knížete  jako  lopuch  pe- 

Některý  fráter  stál  bez  ruky, 

druhý  ležel  bez  nohy, 

třetí  přes  celý  hřbet  ránu  měl 
30.   čtvrtý  již  bez  duše  ležel. 

Řetěz  velmi   tlustý    mečem   přeťal   kníže  Břetislav, 

vyjel  s  Jitkou  z  dvora  jsa  zdráv.  —  — 

81  6 


Císař  když  to  zvěděl, 

válku  vypověděl. 
35.    Jal  se  přísahati. 

že  jeho  stolec  musí  v  Boleslavi  státi. 

Břetislav,  když  to  zvěděl, 

zemanům  takto  pověděl: 

»Chceli  se  mu  v  Čechách  vztekati, 
40.    já  budu  v  Němcích  páliti. « 

Kněžna,  když  tu  radu  zvěděla, 

velmi  moudře  knížeti  pověděla, 

řkouc:  »Nebyla  by  to  dobrá  rada. 

stala  by  se  proto  větší  sváda. 
45.   Já  pojedu  proti  otci  svému, 

snad  to  přivedu  k  skončení  dobrému. « 

I  jela  kněžna  proti  otci  svému 

a  počala  dobývati  milosti  svému  milému. 

Císař  nechtěl  jí  po  vůli  učiniti, 
50.   řka:  »Nechci  své  přísahy  zrušiti. 

Přisáhl  jsem,  že  musí  můj  stolec  v  Boleslavi  býti, 

kdybych  mu  dal  milost,  musií  bych  to  zrušiti. « 

Dcera  řekla:  »Snadno  jest  to  spraviti: 

dej  mně  stolec,  chci  jej  tu  postaviti. « 
55.   Podle  té  rady  kázal  svůj  stolec  v  Boleslavi   posta- 

českému  knížeti  kázal  k  sobě  přijíti.  [viti. 

Kdož  v  Boleslavi  býval, 

ten  ten  stolec,  chtělli,  vídal.  — 

Tehdy  dal  za  věno  císař  zeti  svému 
60.   Břetislavovi  udatnému, 

82 


řka:  »Když  císař  k  dvoru  pozve  tet>c. 

pusť  oheň  na  míli  okolo  sebe.« 

To  již  knížata  česká  za  právo  vzali 

a  proto  orlici  v  plamenném  štíte  nosívali. 


XLIII.  O  PŘENESENÍ  SV.  VOJTĚCHA. 

Pak  kníže,  chtě  pomstíti  děda  s\ého, 

šel  na  Mezku,  knížete  polského. 

Mezka  proti  němu  mocně  vyšel 

a  v  tom  boji  Mezka  sešel. 
5.    Od  Cech  až  do  Hlohova 

nebyl  bys  býval  slyšel  polského  slova  — 

neboť  veškeru  zemi  popelem  položil. 

Břetislav  v  řinězdně  české  stany  rozložil. 

Odtud  pěti  bratří  těla  pobrali 
10.   i  sv.  Radima  odtud  vzali.  —  — 

Sv.  Vojtěch  nedal  se  vžiti, 

musili  tři  dni  půst  podstoupiti. 

Sliby  veliké  činili: 

krčmy  v  svátek  zapověděli, 
15.   pravé  manželství  slíbili, 

pohřeb  na  poli  zatratili, 

robotné  iidi  osvobodili. 

Kdo  by  to  rušili,  ti  biskupem  kleti  byli. 

A  jakmile  to  učinili, 
20.   tělo  sv.  Vojtěcha  vyzvedli,  - 

83  6* 


uebof  jim  dřivé  proto  kleti  bývali. 
Toho  se  zřekše,  domů  jej  vzali 
a  všecky  jiné  pobrali  svaté. 
Tu  vzali  tři  pláty  malované,  cele  zlaté, 
25.   z  nichž  každý  tři  sta  liber  vážil. 
Mezi  nimi  zlatý  kříž  byl: 
ten  dal  kníže  Mezka  učiniti 
ze  zlata,  jímž  se  mohl  třikrát  zvážiti. 
Z  Polsky  sto  vozů  zvonu  vyvezli, 
jiných  klenotův  mnoho  odtud  přivezli. 
To  se  stalo  léta  od  narození  syna  božího 
tisícího  třicátého  osmého.  [  1 039] 


XLIV.  O  BŘETISLAVOVÉ  BOJI  S  CÍSAŘEM. 

Poláci  z  násilí  na  Cechy  žalovali 

a  na  ne  v  Římě  právo  ustáli. 

Papež  jal.se  Čechům  velmi  hroziti, 

ale  když  spatřil,  že  se  Čechové  nechtí  modliti, 
5.   kázal  jim  nějak  Bohu  polepšiti. 

Kníže  za  to  kázal  klášter  v  Boleslavi  učiniti. 

Tehdy  císař,  Jitčin  otec,  sešel, 

s  jeho  smrtí  Čechům  mnohý  prospěch  ušel. 

Druhý  císař,  hodlaje  od  Čechů  polské  zlato  míti, 
10.   chtěl  Břetislavovi  knížectví  odníti. 

S  velikým  vojskem  do  Čech  táhl. 

Když  k  Bavorskému  lesu  přitáhl, 

84 


ío  knížeti  Břetislavovi  pověděli, 

že  již  Němci  u  lesa  stáli. 

Břetislav  tak  pověděl  svým : 

»Vždyf  já  to  dohře  vím, 

že  nemáme  lučišť  borových 

ani  mečů  lipových 

a  z  císaře  mléko  místo  krve  nepoteče. 

Jestliže  ho  stihne  rána  mého  meče, 

taktéž  krev  z  jeho  boku  poteče.« 

Jakmile  to  vece, 

kázal  všem  v  Domažlicích  býti 

řka:  »Tu  jest  se  nám  s  císařem  sejítí.« 

Uslyšev,  že  Sasíci  jdou  s  druhé  strany. 

řekl  jim  kníže:  »Nebojte  se  saské  rány!« 

I  kázal  Prkošovi  z  Bíliny  na  Sasy  jeti 

a  pro  jedno  slovo  s  nimi  boj  svésti, 

řka:  »Neiej  jim  se  s  císařem  sejíti; 

ztratíšli  co,  nedám  ti  v  ničem  škody  vzíti. 

Neohlížej  se  před  bojem  na  mnoho  neb  na  málo: 

často  nad  mnohým  málo  lidu  čest  vzalo. 

Málo  sršňů  mnoho  much  zahání 

a  jeden  jestřáb  mnoho  vran  rozhání. 

Sasíci  bílé  vlasy  mají 

a  knihy  svědčí,  že  tací  zřídka  udatni  bývají. 

Dobrý  rytíři,  střež  se  jména  zlého: 

dražšíhoť  nic  není  jména  dobrého. 

Dokud  jsem  živ,  chci  tě  s  tvým  rodem  množiti. 

Je<ř  s  Bohem!  Ten  rač  s  tebou  býti!«  — 

85 


Vyprovodiv  Prkoše.  na  císaře  šel 

a  když  do  Domažlic  přišel, 

zvěděv,  že  již  jest  v  lese, 

se  všemi  svými  zdvihne  se. 
45.   Kázal  všem  do  lesa  vejíti 

a  kázal  Chodům  kolem  Němců  i  kolem  sebe  záseky 

Páni  mu  počali  za  zlé  míti  [učiniti. 

řkouce:  »Budouli  nás  silnější,  kudy  máme  ujiti?« 

Kníže  vece:  »Já  jsem  proto  kázal  záseky  učiniti: 
50.   anebo  se  braňte  nebo  se  dejte  zbíti, 

já  nechci  odtud  beze  cti  odejíti, 

kdo  ode  mne  uteče,  kázal  jsem  jej  Chodům  zanítí. 

Proto  sluší  se  vám  udatně  chovati; 

oni  jdou  hodlajíce  naše  jmění  bez  práva  pobrati. 
55.    Nechceteli  svých  žen  Němcům  dáti, 
*  tedy  vám  sluší  pohromadě  státi. 

Nám  se  jest  s  právem  násilí  brániti.« 

Jak  to  řekl,  kázal  na  císaře  udeřiti. 

Tu  Čechové  Němce  hrdinsky  pobili 
60.   a  mnoho  jich  zbili. 

Velmi  mnohý  z  knížat  a  hrabat  německých  sešel. 

císař  životem  sotva  ušel. 

Tu  velmi  mnoho  slovutných  lidí  zbili, 

za  jich  duše  na  tom  místě  kapličku  postavili.  — 
65.   Ale  Prkoš  nechtěl  se  se  Sasíky  utkati 

a  nechal  je  po  zemi  se  toulati. 

Každý  za  zradu  soudil, 

že  saský  vévoda,  pák  zemi,  Prkošovi  neškodit. 

86 


Vrátiv  se  kníže,  kázal  Prkošovi  oči  vyloupati. 
70.   potom  ruce  i  nohy  zutínati, 
že  se  Sasíky  nechtěl  utkati 
a  dal  se  jim  v  zemi  podle  vůle  toulati. 


XLV.  O  BISKUPOVI   EKARDOVI,    RODÁKU   JIT 
CÍNU. 

Kněžna  Jitka  učinila  biskupem  rodáka  svého, 

Ekarda.  Němce  velmi  chytrého. 

ten  za  desátek  celý 

vzal  dva  peníze  na  komín  každý; 

dva  korce  aby  dával  nařídil  oráči  každému, 

jeden  pšenice,  druhý  ovsa  knězi  svému. 

Po  Ekardu  Hyza  biskupem  byl. 

po  Hyze  ten  Šebíř  slul. 


0  BŘETISLAVOVU  BOJI  S  KRÁLEM   UHERSKÝM. 

Potom  kníže  Břetislav  uherského  krále  bojem  pobil 
1.0.    a  útokem  Ostřihomě  dobyl. 
Tehdy  kníže  Břetislav 
vrátil  knížeti  polskému  Vratislav, 
aby  mu  léta  každého 
platil  osm  set  hřiven  stříbra  čistého. 

87 


15.    Kníže  syna  Spytihněva  měl. 

tomu  dal  otec  Plzeňsko  v  úděl. 

Tehdy  kníže  kolem  hradu  pražského  zdi  stavěl 

a  syn  jeho  Spytihněv  okolo  sv.  Jiří  hraditi  měl. 

U  sv.  Jiří  kněžna  abatyše  Němkynč  příbuzná  byla 
20.    a  její  pec  tu,  kde  provaz  šel.  stála. 

Aby  zeď  mohla  rovně  jíti 

kázal  pec  zbořiti. 

a  řekl :  »Němkyně  v  této  peci 

nebudou  dnes  mazanců  péci.« 
25.    Kněžna  když  to  uslyšela, 

ze  své  cely  vyrazila: 

německými  jeptiškami  knížete  osypala 

a  prostořece  se  naň  vysypala 

řkouc:  »Sláva  mi  z  české  rodiny! 
30.    Mám  mezi  nimi  veliké  hrdiny. 

Vězte,  že  český  princ  dovede  pec  zbořiti, 

z  toho  hrdiny  můžeme  veselé  býti. 

Kdyžs  tu  pec  dovedl  zbořiti, 

můžeš  dobře  bez  starosti  na  Šváby  jíti.« 
35.   Zadržel  své  pokárání  Spytihněv 

a  obrátil  v  smích  svůj  hněv; 

ani  slova  jí  neodvětil, 

na  příhodnou  dobu  svůj  hněv  utlumil. 

Tehdy  na  Moravě  lid  Uhři  zajali, 
40.    Cechové  se  na  ně  sebrali. 

A  když  k  Chrudimi  voj  se  dostal, 

pohříchu  tu  se  kníže  Břetislav  rozstonal. 

88 


V  tom  městě  sešel  český  hrdina, 

pro  jeho  smrt  byla  vší  zemi  smutná  hodina. 

Navštěvuje  rovu  jeho 

každý  plakal  jako  otce  svého. 

XLVI.    O    KNÍŽETI     SPYTIHNĚVU,     NEPŘÍTELI 

NEMCU. 

Po  něm  byl  knížetem  syn  jeho  Spytihněv. 

ten  hned  Němcům  zjevil  svůj  hněv. 

Ve  třech  dnech  vše  Němce  vypudil, 

svatojirskou  kněžnu  zahanbil; 

na  vůz  ji  vsadil 

a  vyvez  ji  z  země,  v  Bavorském  lese  ji  zůstavil. 

Ale  matku  s  klenoty  se  všemi, 

i  s  rouchem  a  se  skříněmi, 

vyprovodil  ji  ze  země  s  jejími  paními 

i  se  všemi  jinými  Němky němi.  — 

Když  vypiel  ze  země  Němce 

i  vše  jiné  cizozemce, 

jako  ze  zahrady  kopřivy 

a  jako  lopuch  z  koňské  hřívy: 

jel  na  krále  uherského, 

zhoubce  lidu  moravského. 

Tak  hrdinsky  Uhry  pobil, 

v  Uhřích  mnoho  tvrzí  dobyl. 

Kníže  čtyři  bratry  měl, 
ty  jako  svého  otce  ctil. 

89 


Když  oni  svých  let  došli, 

s  láskou  k  dílu  přišli. 

Po  sobe  odkázal  knížectví  Vratislavovi, 

Moravu  Otč  a  Kunrátovi; 
25.    Jaromíra  kázal  biskupem  učiniti, 

kdyby  se  udalo  biskupu    dříve  zemříti; 

pakli  by  se  to  nemohlo  státi 

nebo  by  mu  bylo  těžko  čekati, 

dotud  mu  bylo  Hradecko  držeti : 
30.    nebylli  by  biskupem,  to  mu  za  díl  míti. 

Sto  tisíc  hřiven  stříbra  jim  rozdělil. 

tak  bratři  od  sebe  oddělil. 

Všem  bratřím  byl  milý  ten  díl 

i  řekli:  »Bratr  náš  dobře  nám  učinil. « 
35.    Když  Jaromír  v  Hradecku  sídlil, 

jeden  kus  země  se  mu  líbil; 

na  tom  místě  sobě  dvůr  postavil 

a  své  jméno  »Jaroměř«  mu  zůstavil. 


XLVII.  O  VRATISLAVOVI,  PRVNÍM  KRÁLI  CES- 
KFIM. 

Spytihněv  se  světa  sešel, 

bratr  jeho  Vratislav  na  knižeei  stolec  vzešel. 

Léta  od  narození  syna  božího 

tisícího  čtyřicátého  čtvrtého,  [1158] 


90 


5.   toho  léta  takový  hlad  vzešel. 

že  prou  třetí  díl  lidu  sešel.  — 

Tehdy  byl  v  Římě  císař  Jindřicli  Třetí, 

jeho  císařovna  chtěla  k  němu  jeti. 

Když  Milánem  jela, 
10.    milánská  obec  ji  zabíti  chtěla; 

moudřejší  toho  učiniti  nedali. 

jejímu  koni  přece  ocas  uřezali. 

Proto  se  před  Milánem  císař  položii: 

to  na  své  mysli  uložil. 
15.   že  od  města  nechce  odejíti. 

dokud  ho  nebude  míti. 

Císař  přikázal  knížeti  českému  u  sebe  býti. 

í  jali  se  v  městě  a  ve  vojsku  mluviti 

že  jedou  na  pomoc  lidé  císaři, 
20.   z  nichž  každý  má  sílu  pěti  lidí 

a  ti  jsou  tak  velmi  lítí,  že  lidi  jedí  jiné: 

každý  posud,  jací  jsou  to  lidé! 

Když  to  Čechové  zvěděli. 

že  ty  pověsti  o  nich  šly. 
25.    když  se  k  městu  přiblížili. 

tu  lest  oni  učinili: 

na  rožně  vzali  těsto  jako  děti 

a  to  jim  dali  viděti, 

že  to  hltavě  jedli. 
30.   Že  Cechové  děti  jedli,  Vlachové  myslili. 

Pověst  o  nich  veliká  šla, 

obec  se  jich  velmi  bála 

91 


řkouc:  »Ubohá  jest  ta  máti. 

která  se   svým    dítětem   těchto   Udí   se   odváží  do- 
35.   Čechové,  jakž  k  městu  přišli.  [čkati.« 

mocí  tu  řeku  přebředli 

neboť  Odolen  z  Chýš  jim  nalezl  brod 

a  tím  se  zmohl  ten  rod. 

Čechové  krabošky  si  učinili, 
40.   pod  nimi  útokem  města  dobyli. 

Neboť  když  Čechové  po  řebříku  na  zeď  lezli. 

že  čerti  lezou,  Vlachové  mysleli. 

Oni  se  zdi  všichni  běželi. 

sraziti  se  s  nimi  neopovážili. 
45.   Čechové,  chtíce  císařovniny  hanby  pomstíti, 

učinili  skutek,  o  němž  mi  jest  hanba  mírniti. 

Tu  se  fíky  z  prstů  jali  činiti: 

podášli  ho  Vlachu,  chce  tě  zabiti. 

Než  kdo  chtěl  v  tom  městě  živ  býti. 
50.   ten  musil  kobyle  vytrhnouti  fík  ústy  z  řití. 

Čechové  do  města  prví  se  dostali, 

z  města  nejlepší  klenoty  vzali. 

Ještě  stojí  na  hradě  u  sv.  Víta  od  svícnu  noha. 

říkají,  že  je  Šalamounova. 
55.   Tu  Milánští  z  Jerusalema  vzali, 

když  s  Titem  a  Vespasianem  na  Židy  táhli. 

Můžeš  tu  nohu,  chcešli,  před  oltářem  ohledati: 

to  věz,  že  nynější  práce  nemůže  se  jí  rovnati. 

Poděbradští  prví  na  zdi  stoupali, 
60.   proto  od  knížete  řebřík  do  štítu  přijali. 

92 


XLVI11.  O  NEJVYŠŠÍ  CTI  PRVNÍHO  KRÁLE  ČES- 
KÉHO. 

Vděk  byla  ta  služba  císaři  německému 

i  dal  na  vybranou  knížeti  českému: 

bud"  si  těla  sv.  Tří  králů  z  města  vzíti 

anebo  v  své  zemi  království  míti. 
5.   Kníže  zemanům  to  na  vůli  dal, 

podle  jich  rady  korunu  zemi  vybral. 

Nad  to  císař  knížeti  štít  změnil, 

také  úřad  jemu  na  svém  dvoře  proměnil. 

Tehdy  místo  orla  černéiio 
10.    dal  mu  o  jednom  ocase  lva  bílého. 

A  že  kotel  nad  ohněm  knížata  drželi, 

tou  službou  u  dvora  sloužili, 

tehdy  jeho  kotlů  sproslii, 

svým  číšníkem  jej  ustanovil. 
15.   A  když  císaře  budou  voliti, 

budouli  se  ti,  kteří  volí,  vaditi, 

tehdy  mu  kázal  mezi  volence  vejíti 

a  komu  dá,  tomu  císařem  býti. 

Tehdy  císař  Vratislava  za  prvního  krále  korunoval 
20.   a  králem  českým  i  polským  jej  provolal. 

XLIX.  O  JAROMÍRU  BISKUPU.  KRÁLOVU  BRA- 
TRU. 

Biskup   Šebíř  se  světa  sešel, 
Jaromír  se  zemany  před  bratra  šel, 

93 


na  Spytihněvův  odkaz  upomínaje. 

A  král,  dobře  to  znaje, 
5.   přece  chtěl  Němce  biskupem  učiniti. 

Zemane  o  to  počali  se  raditi, 

Kojatu  začali  prositi, 

aby  jejich  jménem  chtěl  s  králem  promluviti. 

Když  se  s  moudřejšími  Kojata  potázal, 
10.   v  řeč  za  knížete  Jaromíra  se  uvázal; 

»Rač  na  díl  svého  bratra  pomníti, 

za  díl  mu  jest  biskupství  míti 

a  jemu  sluší  na  tom  stolci  seděti.« 

Řekl:  »Králi,  rač  svých  vladyK  řeč  slyšeti! 
15.   Nesluší,  králi,  tak  bratra  tupiti 

a  nechceme  biskupství  Němci  postoupiti. 

Bratr  tvůj  s  námahou  Němce  ze  země  vypudil, 

nevíme,  kdo  v  tebe  německou  žílu  vloudil. 

Králi,  od  svých  Cechů  máš  všecku  čest. 
20.   od  Němců  nemáš  jen  lest. 

Nechceme  toho  dopustiti, 

aby  měl  Němec  naším  biskupem  býti.« 

Otázal  se  král:  »Jest  to  slovo  vaše?« 

Všichni  řekli:  »To  jest  slovo  naše.« 
25.   Řekli:  »Králi,  dej  komu  chceš  svá  osazení, 

držíme  s  ním  na  život  i  na  jmění. « 

Král  spatřiv,  že  těžko  jest  se  všem  protiviti, 

řekl:   »Chtěl  jsem  vaši   věrnost  zkusiti. 

Děkuji,  že  jste  věrni  knížeti  svému. 
30.    Já  biskupství  přeii  bratru  mému. 

94 


Chci  mu  k   tomu  pomočen  býti. 
chtíli  ho  ovšem  kanovníci  voliti. « 
Kanovníci   ho   rádi   za    biskupa    měli; 

tomu  biskupu  Němci  Gebhart  říkali. 

Ten   pobil  Jana,  biskupa  moravského, 

řka,  že  Olomouc   náleží  pod   biskupa  českého, 

řka:  »Děláš  se  biskupem  a  nemůžeš  toho  dokázati. « 

On  řekl:  »2c  jsem  biskupem,  chci  to  listy  dosvěd- 

Knéz  Jan  jal  se  naň  u  papeže  žalovati,  [čiti.« 

ale  biskup  pražský  nechtěl  k   roku  státi. 

Proto   papež   počal  se  naň   hněvati, 

ale   Mechilda,   lombardská    královna,   jala  se   mu 

neboť  jej  za  příbuzného  měla  [pomáhati: 

a  proto  jej  velmi  ctila. 

Ta  královna  biskupa  Jaromíru 

u  papeže  dobyla  míru. 

O  té  královně  jest  mnou  vypuštěno, 

co  je  o  ní  do  kroniky  uloženo  — 

neboť  k  naší  zemi  nepřísluší 

a  také  ta  řeč  se  na  mne  nesluší, 

aby  mne  mravný  z  nemravné  řeči  nevinil, 

řka:   »2es  to  psal,  nemravněs  učinil. « 


L.  O  MÍŠENSKČ  A  SASKÉ  VOJNĚ. 

Potom  král  pro  knížete  moravského 
pobil  Litolta,  vévodu  rakouského. 


95 


Pak  šel  na  knížete  srbského, 

totiž  na  markraběte  míšeňského. 
5.   Král  hrad  Hvozdec  blízko  Míšně  postavil 

a  vojska  před  Míšní  rozestavil.  — 

Na  Míšni  Beneda,  udatný  Čech,  byl, 

ten  u  krále  v  nemilosti  byl. 

Král  dav  slovo  kázal  Benedovi  k  sobě  sejíti 
10.    a  počal  sám  s  ním  mluviti.  [krále  zabíti 

Vzpomněl    si    král,    že  Beneda    dav  slovo,    chtěl 

a  umínil  si  nevěry  nevěrou  pomstíti.  [učiniti  ? 

I  otázal  se  ho  král,  co  by  dovedl  svým  mečem 

Beneda  řekl:   »Chci  jím  dva  žernovy   přetíti.« 
15.   Divím  se,  mohlali  ta  řeč  pravdou  býti 

—  a  snad  se  chtěl  chlubiti  — 

nebo  také  mohla  ta  síla  k  meči  přistoupiti, 

až  by  řeč  mohla  pravdou  býti. 

jakž  se   čte  o  Rolantovi, 
20.   když  se   stala   škoda   od   pohanů   Karlovi. 

Nebo  snad  krále   tou  řečí  chtěl   uhroziti 

a  proto  snad  chtěl  to  mluviti. 

Král  jakoby  chtěl  ohledati  vzal  meč  od  něho, 

a  prohlížeje   meč,   proklál    třísla   jeho. 


O  KNÍŽETI  BŘETISLAVOVI  A  O  ZDERADOVI. 

25.   Od  Míšně  poslal  král  syna  svého 
Břetislava  na  knížete  saského 

96 


a  s  ním  moudrého  pana  Zderada. 

Uprostřed  Sas  připadla  knížeti  dětinná  rada: 

jal  se  s  panici  v  řece  koupati. 
30.   Zdcrad  jal  se  ke  knížeti  mluviti, 

řka:    »Snad  jsi  nebýval  v  příhodách? 

Koupaje  se  v  nepřátelských  vodách 

myslíš  se  ve  Vltavě  koupati  ? 

Kdybys  chtěl  řádně  pozorovati, 
35.    v  odění  bys  na  oři  seděl. 

na  vše  strany  dobře  hleděl, 

od  nepřátel  se  ostříhaje. 

brzoli  vypadnou  z  háje.« 

Kníže  se  na  Zderada  jal  hněvati. 
40.   neudatných  sket  jemu  nadávati, 

řka:    »Nerýpej  do  mne!   \ždyf  mam  svá  léla. 

Byls  po  vše  své  dni  zbabělý  sketa !« 

1   kázal  mu  se  šlechtici   před  jeden  hrad   hnáti 

a  kníže  jal  se  s  panici  koupati. 
45.    leda  pryč  Zderad  řekl:   »Bojím  se  odjeti: 

zůstaly  tuto  samé  děti.« 

A  když  již  pryč  odjížděl 

vždy  on  zpět  hleděl. 

Zderad  málo  pryč  odjel, 
50.   hned  prach  nad  knížetem  vzešel. 

Zderad  zvědovi  kázal,  co  to  jest,  ohledati 

a  v  obavě  kázal  vojsku  zpět  se  hnáti. 

Náhle  Sasíci  na  knížete  udeřili 

a  již  mnoho  šlechetných  pánů  zbili. 

97  7 


55.   Kníže  dočista  nahý  s  malým  počtem  stál 

a  hrdinsky  se  obhajoval. 

Již  naň  Sasíci  ssedali 

a  kopí  jim  podávali. 

Zderad  mezi  Sasíky  vrazil, 
60.   od  knížete  je  odrazil. 

Tu  Sasíků  mnoho  zbili, 
'  škody  veliké  i  hanby  se  zbavili. 

Po  tom  znamenej  každý  mladý, 

*  kteří  nedbáte  starších  rady: 
65,   vězte  to,   že  zvyk  učí  starého, 

*  příhody  činí  moudrého. 

*  Koho  příhoda  a  zvyk  nenaučí, 

*  dotud  každý  jako  čmelák  bez  rozumu  hlučí. 
Pro  ten  skutek  Cechové  se  rozhorlili 

70.    a  své  škody  i  hanby  pomstili. 
Teprve  začali  zemi  hubiti, 
Sasíky  i  s  dětmi  bíti. 
Tehdy  král  Sasíky  i  Srby  pobil 
a  jejich  země  mnoho  dobyl. 


LI.  JAK  KRÁL  ČESKÝ  ZAHNAL  UHERSKÉHO 
KRÁLE. 


Když  císař  jel  na  krále  uherského, 
pojal  s  sebou  krále  českého. 

98 


Císař  uherských  zvyků  znalý  nebyl, 

proto  s  nimi  v  nesnázích  byl. 

Se  ctí  by  byl  z  Uher  nevyjel. 

kdyby  byl  s   sebou  krále   českého  neměl. 

Třikrát  udeřil   na  stany  král  uherský 

a  tolikrát  jej  Pobil  král  český; 

dříve,  než  se  Němci  přihotovili. 

již  je  Čechové  pobili. 

Do  Řecka  krále  uherského  král  český  zahnal 

a  k  tomu  je]  dohnal, 

že  musil  křest  přijmouti 

a  za  znak  kříž  na  štít  vžiti. 

V  tu  dobu  v  Uhřích  mnoho  křesťanů  bylo. 

ale  u  krále  pravé  víry  nebylo. 

Tehdy  dal  císař  české  zemi  výsadu 

a  při  volbě  svobodu: 

když  by  příbuzného  knížete  neměli, 

koho  by  si  zvolili,  toho  aby  za  knížete  měli. 

Tehdy  biskup  do  Efima  jeti  chtěl, 

ale  pro  nepřízeň  přímo  jeti  nesměl. 

Po  uherské  zemí  jel  — 

a  když  u  Ostřihoma  dlel, 

tu  s  tohoto  světa  sešel 

a  Kozma  na  biskupství  vzešel. 

LH.  O  SMRTI  ZDERADOVE. 

Pak  král  počal  pýchati, 
svých  bratří  nedbáti. 

."99  7* 


1  šel  na  Kunráta,  bratra  svého, 

chtě  jej  vyhnati  z  knížectví  moravského. 
5.   A  když  před  Brno  je), 

Zderad  vojsko  stavěl. 

Chtě  královice  koupáním  v  Sasku  pohaněti, 

řekl:   »Knížeti  musili  by   u   řeky  stan  rozbiti, 

aby  se  mohl  lépe  koupati. « 
10.   Pro  to  slovo  královic  jal  se  velmi  hněvati 

i  zabil  královic  pro  to  slovo  Zderada. 

Proň  se  stala  mezi  otcem  a  synem  sváda. 

Před  Prahou  Zderada  pochovali 

a  ten  koste!  Zderazem  nazvali. 

15.   Královic  Břetislav  do  Polska  jel, 

se  třemi  tisíci  potom  z  Polska   před   Prahu   přijel. 

Na  Prosíce  stál 

a  zemi  drancoval. 

T  počal  hoje  na  otci  prositi; 
20.    král  nebyl  schopen   proti  němu  vyjíti. 

Neboť  mnoho  Čechů   nechtělo  přijíti, 
*  řkouce:  »Nesluší  mezi  dvéře  a  veřeje  prst  vložiti. « 

V  Praze  zjevně  spatřili  sv.  Václava, 

jak  stoje  město  požehnává. 
25.   Sv.  Vojtěch  Břetislavovi  se  ukázal 

a  otci  se  mu  pokořiti  kázal. 

Proto  syn  otci  na  milost  šel 

ale  přece,  boje  se  otce,  ze  země  odešel. 


100 


líh.  o  prvním  synu  královu. 

Pak  král  Vratislav   sešei, 

bratr  jeho  Kunrát  na  knížecí  stolec  vzešel, 

neboť  zemane  Břetislavovi  země  nechtěli   dáli. 

že  se  opovážil  proti  otci  povstati, 

řkouce:    »Dámeli  mu  toho   užiti, 

totéž  nám  budou  naše  děti  činitU 

Císař  jim  schválil  právo  to 

a  Kunráta  z  Moravy  pozvali  proto.  - 

Kníže  Kunrát  v  prvním  roce  sešel, 

kníže  Břetislav   k  císaři  šel. 

Tu  před  ním  o  zemi  soud  vedl 

a  na  to  šlechtice  za  svědky  přivedl, 

že  —  ačkoli   něco  zlé  vůle  proti  otci  měl. 

přece  proti  otci  v  boj  nevešel  — 

a  pro  vůli  žádný  ještě  nebyl  odsouzen. 

Pro  to  slovo  byl  císařem  k  zemi  přisouzen. 

Pak  kníže  Břetislav  Poláky  pobil 

a  mnoho  polské  země  dobyl.  — 

Pak  se  jal  s  bratranci  vaditi, 

chtě  je  z  Moravy   vypuditi: 

nebof  Vršovici  je  vadili 

a  tomu  nechtěli,  aby  bratří  v  míru  byli. 

Břetislav  na  bratry  do  Moravy  jel, 

bratranec  jeho  Svatopluk  proti  němu   vyjel. 

Když  v  poli  bratranci  proti  sobě  stáli, 

oba  knížata  náhodou  na  horu  přijeli 

101 


a  jakmile  se  uviděli. 

sekati  se  bratranci  chtěli. 

Tehdy  Svatopluk  promluvil  s  bratrancem  svým: 
jO.    »Brachu,  já  to  dobře  vím, 

že  naši  lidé  nám  zle  radí  — 

chtíce  z  nás  prospěch  míti,  nás  mezi  sebou  vadí. 

Poslouchej  mne,  bratře  můj ! 

Ty  se  mnou  v  pokoji  stůj. 
.'■15.   Když  se  nás  naši  lidé  opovažují  vaditi, 

nechme  je  se  spolu  bíti, 

af  knížat  a  bratří  nevadí 

a  za  stříbro,  kolik  od  nás  vzali,  svá  těla  nasadí.« 

Ta  řeč  byla  milá  Břetislavovi 
40.   i  řekl:   »Brachu,  ten  je  blázen  pravý, 

*  kdo  pro  řeč  cizího 

*  nepřítel  jest  svého  vlastního. 
Když  nás  zlí  lidé  odvažují  se  vaditi, 
dáme  jim  toho  ziým  užiti. « 

45.   Knížata  se  tajně  v  pokoji  rozjeli, 

z  rána  lidi  v  boj  svedli. 

Vršoviců,  kteří  knížata  svadili, 

těch  tehdy  mnoho  na  Moravě  zbili. 

Nebo  ti,  kteří  je  vadili, 
50.   v  čelo  postaveni  byli. 

V  tom  boji  veliký  počet  lidí  s  obou  stran  sešel, 

po  boji  Břetislav  se  s  bratranci  sešel. 


102 


LIV.  O  SMRTI  BŘETISLAVOVÉ. 

Tehdy  Božej  a  Mutyně  Vršo.vici, 

svých  knížat  praví  vražedlníci, 

jali  se  na  to  mysliti, 

kterak  by  mohli  knížecí  rod  zahladiti. 
5.   Kníže  tehdy  jednoho  lovce  Němce  měl, 

ten  jménem  Lork  slul, 

ten  od  knížete  mnoho  statku  nabyl. 

tomu  kníže  velmi  věřil. 

Tomu  Božej  a  Mutyně  mnoho  slíbili, 
10.   až  ho  k  takovému  stupni  přivedli, 

že  se  jal  Němec  mysliti, 

kterak  by  mohl  knížete  zabiti. 

Kníže  od  věrných  to  slyšel, 

že  ho  Lork  zabiti  chtěl. 
15.   Kníže  sice  tomu  nedůvěřoval, 

ale  přece  se  ho  pod  slibem  zeptal. 

Lork  tu  řeč  na  Čecha  Pukatu  sváděl, 

že  chce  knížete  zabíti,  pověděl. 

I  jal  se  kníže  v  tom  více  Němci  věřiti. 
20.   Povolav  před  sebe  lovce  jal  se  mluviti 

řka:  »Dobřeli  je  to, 

že  ty  chceš  se   svými  přátely   zbíti  všecka  kni- 

Myslíte,  že  se  to  muže  utajiti,  [žata,  Pukato? 

že  vy  lovci  mne  chcete  zabíti? 
25.   Může  mi  to  na  mysl  přijíti, 

že  vás  rozkáži  všecky  zbíti. « 

103 


I  kázal  všem  lovcům  od  sebe  odejíti, 

jedinému  Lofkovi  kázal  při  sobě  byli. 

Tehdy  kníže  při  říjení  jelenů  byl 
30.    a  k  večeři  zasednouti  mínil; 

jelen  unavený  zrovna  k  stanu  doběhl. 

kníže  první  k  svému  koni  přiběhl. 

V  tu  chvíli  Lork  knížeti  do  srdce  střelu  vstřelil. 

na  tom  místě  duši  od  těla  rozdělil. 
35.    Všichni  se  u  koní  hemžili. 

když  Němec  knížete  ranil,  toho  neviděli. 


LV.  O  BOŘIVOJI  A  O  SVATOPLUKU  Z  MORAVY. 

Zemane  poslali  pro  knížete  Bořivoje  moravského, 

bratrance  knížete  českého. 

Toho  sobě  knížetem  zvolili, 

na  knížecí  stolec  ho  vsadili. 
5.  Svatopluk,  bratr  jeho,  tehdy  byl  mu  nepřítel, 

proto  bratru  knížectví  českého  záviděl. 

Proto  Svatopluk  rozeslal  po  Cechách  své  věrné, 

zvláště  chytrého  posla  Budivoje. 

Ten  se  zběhem  stavěl  moravským, 
10.   pánům  tak  mluvil  českým: 

»Já  Svatoplukovi  nechci  sloužiti. 

přece  pravdu  musím  mluviti. 

Neznám  knížete  věrnějšího 

aniž  kde  slyším  štědřejšího. 

104 


Nemůže  nic  zachovati, 

proto  se  mi  nelíbí,  že  co  má,  to  vše  musí  pryč  dáti. 

Ale  svým  zemanům  dovolí  všeho, 

proto  nechci  býti  člověk  jeho.« 

Vršovici,  když  to  uslyšeli, 

v  své  radě  takto  mluvili ; 

»Svatopluk  —  ten  nám  vhod  bude, 

neboť  z  bohaté  vdovy  bude  děvče  chudé. 

Tomu  nám  jest  ke  knížectví  pomáhati. 

Nebudeme  na  něho  nic  dbáti, 

budeme  s  ním  jako  s  hochem  hráti 

a  od  něho  panství,  jako  kolem  pně  houby.  bráti.« 

Moravané  jali  se  Vršovice  dařiti 

a  veliké  sliby  jim  činiti. 

A  tak  je  Moravané  namluvili, 

že  Vršovici  Bořivoje  ze  země   vypudili. 

Svatopluka  knížetem  učinili 

a  to  před  císařem  dosvědčili. 

Ach  lakomství  bídné, 

jsouc  uvnitř  zlé,  proč  jsi  na  povrchu  líčené  ? 

Ukážeš  málo  sladkého 

a  dáš  za  to  mnoho  hořkého! 

Majíce  knížete  dobrého 

pro  malý  úplatek  vypudivše  jej  vzali  jste  krutého! 

Tomu  Vršovici  uvěříte, 

až  sekyru  nad  svou  hlavou  uzříte. 


105 


O  CÁPU,  KRÁLI  ŽAB. 

Zrovna  se  jim  jako  žabám  stalo, 

že  se  jim  neslušné  zdálo, 

že  za  krále  peň  měly 

a  před  ním  všechny  žáby  skřehotati  směly. 
45.   Větší  žáby  se  tehdy  za  urozenější  měly, 

ty  mezi  sebou  řeč  takto  mluvily: 

»Budouli  se  menší  někoho  báti, 

musí  nás  urozenějších  v  nehodách  hledati.« 

Tak  větší  menším  na  škodu  se  poradily, 
50.   svým  králem  čápa  učinily. 

Cáp,  jsa  králem,  počal  jich  rady  nedbáti, 

i  jal  se  větší  dříve  vybírati. 

Malá  se  kryla  za  velikou. 

čáp  pohlcoval  velikou,  nedbaje  na  malou. 
55.   Když  veiiké  již  řídké  byly, 

menší  se  jim  šklebily, 

řkouce:  »Vy  jste  na  naši  škodu  krále  opatřily 

a  pro  svou  zlobu  síly  jste  pozbyly.« 

Tehdy   veliká  odpověděla  jim: 
60.    »Nesmějte   se!  Já  to  dobře  vím, 

že  král  pozval  na  hody  svého  děda, 

bude  malým  i  velikým  brzo  běda! 

Až  se  sebéře  králův  rod,  budou  nás  iísti.« 

Pro  to  slovo  neopovážila  se  žádná  bláto  hnísti. 
65.   »  Poslouchejte  slova  mého! 
*  Blázen  svým  hledá  cizího  zlého. 

106 


Kdybychom  byly  peň  za  krále  měly, 
toho  zlého  bychom  netrpěly. 
Buduli  někdy  málo  dřímati, 
70.   o  červeném  zobáku  bude  se  mi  zdáti. 
Blázni,  jdete  pryč  ode  mne, 
Král  bude  mysliti,  že  o  jeho  zobáku  mluvíme. « 
Podle  toho  naučení  Vršovicům  se  stalo, 
o  čem  se  jim  nikdy  nezdálo. 


LVI.  JAK  VRŠOVICE  SEKYROU  SEKALI. 

Císař  knížeti  kázal  na  Uhry  s  sebou  jíti,  [býti. 

kníže  místo  sebe  kázal  v  zemi  Božejovi  a  Mutyni 

A  když    Božej    a    Mutyně   v    zemi    jako    náčelníci 

pro  knížete  Bořivoje  do  Polska  poslali.  [zůstali, 

5.   chtíce  tím  jiné  pány  seslabiti, 

válku  vzbudíce,  obou  knížat  užiti. 

Bořivoj  velikou  škodu  učinil. 

Kníže  se  vrátil,  Vacek  Vršovice  ze  škody  obvinil. 

Knížeti  v  Cechách  město  dobré  náleželo, 
10.    to  Vratislav  jméno  mělo. 

Ještě  na  tom  hradišti  roste  býlí, 

od  Mýta  maličkou  míli. 

Kníže  se  zastavil  na  tom  hradě 

i  zasedl  tu  s  věrnými  v  radě, 
15.   Vršoviců  do  rady  nepustili. 

Tu  knížeti  všickni  slíbili, 

K)7 


ani  starého  ani  mladého  neživiti, 

ale  Vršovice  všecky  zbíti. 

Kníže  vyšed  z  rady  do  jizby  vstoupil. 
20.   Mutyně  nevěda  v  jizbě  předen  postoupil. 

I  jal  se  kníže  k  němu  mluviti 

řka:   »Proč  jsi  se   opovážil  jak  živ  v   můj  dvůr 

jsa  svých  knížat  zhoubce  dravý,  [Vejíti, 

našich  nepřátel  v  zemi  stoupenec  pravý  ?« 
25.   I  kázal  jej  před  sebou  zabíti 

a  jeho  rod  veškeren  zbíti. 

Kníže  poslal  Vacka  proti  Božejovi, 

druhému  zemskému  škůdcovi. 

Ten  na  Libici  seděl, 
30.    kdežto  město  tvrdé  i  hrad  měl: 

neboť   Libici  Cidlina  obtéká. 

a  tu  Cidlina  do  Labe  vtéká. 

Strážný  jezdce  pánu  ohlásil, 

Božej :  »Já  to  dobře  vím«  pravil. 
35.    »že  z  vojny  naši  přátelé  jedou 

a   dnes  k  obědu  přijedou. « 

I  kázal  rychle  most  spustiti 

a  hosti  ihned  do  hradu  pustiti. 

Vacek  jakmile  s  koně  skočil, 
40.    tak  všechny  v  jizbě  zaskočil. 

Božeje  tu  ihned  rozsekali 

a  všecku  jeho  čeleď  posekali. 

Božejův  syn  do  lesa  vyběhl 

a  již  byl  by  docela  utekl,  > 

108 


45.   ale  oděv  červený  jej  prozradil. 

Tu  syn  Vackův  nebohého  zoči!  — 

toho  ten  tu  zahubil. 

Kníže  všechny  Vršovice  zhubil. 

Uva  synové  velmi  krásni  Božejovi  v  Praze  byli, 
50.   ti  se  tu  k  duchovenství  připravovali. 

Kat  na  tržiště  vlekl,  vzav  je  za  ruce. 

sekyru  držel  v  druhé  ruce. 

Pacholíčkové  žalostně  plakali: 

»Matko,  pomoz!   Matko,  pomoz !«  volali. 
55.   Kat,  zvednuv  jim  hlavu  jako  bravu. 

sfal  krásným  děťátkům  sekyrou  hlavu. 

Tak  tím  způsobem  kníže  Svatopluk 

zahladil  všechen  Vršovický  pluk. 

Teď  vidíš,  že  by  bylo  bývalo  lépe  Božejovi  stří- 
60.    dobrotivého  knížete  v  zemi  nechati.      [bra  nebrati. 

To  se  stalo  od  narození  Syna  Božího 

léta  tisícího  stého  osmého.  [1108,  21.  X.] 

Toho  icta  biskup  Kozma  sešel, 

na  jeho  stolec  Daniel  vzešel. 


LVU.  JAK  SVATOPLUK  UHRY  POBIL 
A  V  POLSKU  ZABIT  BYL. 

Tehdy  král  uherský  do  Moravy  vešel, 
kníže  Svatopluk  proti  němu  vyšel. 


109 


Kníže,  honě  v  lese,  oko  ztratil, 

proto  se  do  města  Chrudimě  vrátil. 
5.   Jakmile  se  z  úrazu  zhojil, 

ihned  se  do  Uher  zbrojil. 

Uhry  tu  hrdinsky  pobil, 

jich  země  až  do  Ostřihomě  dobyl.  — 

Pak  císař  na  Poláky  jel 
10.   tu  kníže  k  císařovi  přijel. 

Poláci  nemnoho  na  císaře  dbali, 

ale  Čechů  se  velmi  báli: 

neboť  císař  se  svými  hradů  nedobýval, 

kníže  český,  kde  přistupoval,  tu  každé  tvrze  do- 
15.   Poláci  jali  se  mluviti,  [býval. 

jak  by  mohli  Svatopluka  zabiti.  — 


O  TISTOVI.  JENŽ  KNÍŽETE  ZABÍL. 

Z  Vršoviců  jeden  ujel. 

ten  Jan  Tista  jméno  měl. 

Ten  začal  Polákům  mluviti, 
20.   že  je  ho  chce  zbaviti. 

Ten  tajně,  do  českého  vojska  vešel 

a  když  kníže  před  císaře  přišel, 

do  srdce  knížeti   střelu  jedovatou  vstřelil 

a  duši  s  tělem  hned  rozdělil. 
25.   Zástup  Cechů  na  Jana  Tistu    vyběhl 

Tista,  ze  všech  se  vysekav,  ntekK  —  — 

HO 


Cisař  ustanovil  za  knížete  českého 

prince  Otu  Moravského. 

Páni  proti  císařově  vůli  knížete  volili 

a  Vladislava,  jeho  bratra,  knížetem  učinili: 

ne  proto,  že  by  lepší  byl, 

ale  aby  ten,  jehož  císař  ustanovil,  nebyl, 

raději  chtíce  statky  i  životy  nasaditi, 

než  zemi  voleni  ztratiti, 

řkouce:   »I  kdyby  nám  nyní  dal  knížete  z  národa 

potom  by  nám  dal  rodáka  svého.  [našeho. 

Od  počátku  sluší  nám  za  právo  státi: 

pustíme-li  za  rohy,  těžko  za  ocas  chytati. 

Lépe  jest  nám  se  nyní  brániti, 

než  aby  nás  měly  naše  děti  potom  haniti 

řkouce:  »Otcové  naši  pokoji  se  oddali 

a  nám  hrdla  řezali.« 

Proto  knížete  Oty  nechtěli, 

ale  jeho  bratra  Vladislava  za  knížete  měli. 


LVIII.  O  VLADISLAVOVÉ  BOJI  SE  SRBY. 


Vladislav  k  císaři  šel, 

milosti  císařovy  došel. 

Když  Vladislav  u  císaře  dlel, 

o  pokoj  péči  měl, 

tehdy  někteří  pro  Bořivoje  poslali, 

Prahu  s  Vyšehradem  mu  vydali. 

111 


Vladislav  do  Cech  odtud  jeda, 

o  stavu  země  nic  nevěda, 

ku  Praze  jel. 
10.   A  když  Brusnice  dojel, 

uzřel  kníže  Vladislav: 

ejhle,  tu  jede  mocně  srbský  kníže  Váceslav 

na  pomoc  Bořivoji. 

Řekl  kníže  Vladislav:  »Nu,  mějte  se  k  boji!« 
15.   Lidé  mnoho  Srbů  spatřili, 

ihned  se  velmi  zhrozili   a  knížete   na  to  namluvili. 

že  před  Srby  do  Prahy  jel. 

A  když  k  městu  dojel, 

do  města  ho  nepustili. 
20.   Vrátil  se  a  se  Srby  se  bili. 

Tu  se  Cechové  dobře  drželi, 

vítězství  na  Srbech  dobyli. 

Kdo  v  tom  boji  sebe  méně  raněn  byl, 

třebas  maličko  odřen,  přece  hned  život  ztratil. 
25.    Od  toho  boje  rod  Růže  vzhůru  vyšel, 

je  mi  líno  mluviti,  jak  ten  rod  vzešel. 

Opět  kníže  Vladislav  bratra  pobil, 

před  Prahou  jména  i  země  dobyl. 

To  místo  Pražané  dobře  znají, 
30.   stále  mu  Bojiště  říkají. 

Bojů  se  v  zemi  mnoho  stalo, 

přece  jedinému  tomu  místu  jméno  ostalo. 

Neboť  tu  mnohu  s  málem  kníže  český  odolal, 

na  tom  místě  třikrát  se  boj  stal. 

112 


LIX.  JAK  CÍSAfc  V  PRAZE  SOIjDIL. 

Vladislav  jal  se  císaře  prositi. 

aby  ráčil  do  Čech  přijíti. 

Císař  do  Cech  přijel, 

v  Praze  na  soudě  seděl. 
5.    Vladislav  jal  se  na  bratra  z  války  žalovati, 

císař  na  knížatech  jal  se  práva  dotazovati. 

Dotud  se  oni  soudili, 

až  Vladislava  k  zemi  přisoudili. 

řkouce:  »Prvé  naše  volení 
10.    moc  má,  druhé  nic  není.« 

Císař  vece:  »Páni.  své  listy  nám  ukažte 

nebo  jinak  nás  ujisfte, 

že  vy  Čechové  můžete,  koho  chcete,  valiti 

a  zvolivše  i  zapuditi. -< 
15.   Císař  jal  Váceslava,  srbského  knížete 

a  Bořivoje  knížete. 

Mnoha  pánům  kázal  hlavy  stínati 

a  mnohým  dal  oči  vyloupati, 

aby  svým  knížatům  věrni  byli 
20.    a  spolu  jich  nevadili. 

Těm,  kteří  dali  Bořivojovi  do  země  jeti, 

všem  kázal  oči  vyloupati. 

Tehdy  také  Jana  Tistu  jali 

a  oči  jemu  vyloupali. 
25.   Kníže  Bořivoj  nejvíce  utrpěl, 

že  vraha  svého  rodu  v  své  čeledi  měl. 

113  § 


Tehdy  císař  mnoho  Čechů  kázal  zhubiti, 

věz,  proč  to  chtěl  učiniti: 

ne  proto,  že  by  právu  přízniv  byl, 
30.    ale  aby  kníže  český  silen  nebyl. 

Knize,  když  císařův  úmysl  zvěděl, 

s  pláčem  takto  pověděl: 

»Tehdy  sekera  na  se  topůrko  připravuje, 

když  před  svým  nepřítelem  nři  rozhoduje. 
35.   Teď  to  poznávám  dobře, 

že  všichni  Němci  vyhledávají  Cechům  zlé. 

Kdybych  byl  maličko  poshověl, 

více  bych  byl  šlechetných  lidi  měl. 

Bylili  včera  nepřátelé, 
40.    dnes  by  byli  mohli  býti  všichni  přátelé. 

*  Nesluší  nikdy  zkaziti  udatného: 

*  přijde  čas,  že  se  hodí  vedle  odvážného.« 
A  chtěl  bratra  vyprostiti: 

císař  nechtěl  toho  učiniti. ■ 

45.   Císař  věda,  že  se  Milánští  na  Cechy  hněvají, 

a  jich  škody  vždy  hledají, 

dal  v  Miláně  knížete  chovati 

řka:  »Nedejte  mu  mnoho  se  kochati. « 

Vlaši  knížete  do  věže  vsadili 
50.   a  sedm  let  jej  hladem  i  smradem  mučili. 

Pak  kázal  mu  císař  život  odníti, 

Vlaši  mu  na  zejtří  chtěli  hlavu  stíti. 

S  večera  dali  knížeti  dosti  jísti  i  píti  lnepíti.« 

i  vzkázali  mu:  »Jez  a  pí:  od  zítřka  ani  nejísti  ani 

114 


Nevěda  kníže,  co  sobě  počíti, 

jal  se  snažně  k  Bohu  modliti. 

Té  noci  sv.  Apolinář  se  mu  okázal 

a,  chceli  do  Čech,  se  ho  otázal. 

Kníže  mu  učinil  veliké  zaslíbení, 

aby  ho  ráčil  zbaviti  vězení. 

Řekl,  aby  mu,  kde  se  najde,  kostel  postavil. 

To  praviv,  knížete  v  SadsKé  postavil. 

To  místo  dobře  kníže  vruby  poznamenal, 

šel  do  Milčic,  kde  pan  Bena  zůstával. 

Ten  pán  bratry  v  pokoji  svedl 

a  pak  knížete  ctně  do  Prahy  přivedl. 


LX.  O  KNÍ2ETI  SOBĚSLAVOVI. 

....   -        •  -  .>-♦< 

Vacek  jal  se  knížete  učiti 

svým  bratřím  nikdy  nevěřiti, 

Poslechnuv  kníže  Vacka  zlého 

jal  Otu,  knížete  moravského. 

Soběslav,  bratr  jeho, 

boje  se  knížete  českého, 

do  Polska  utíkal 

a  proti  Čechům  se  rozhněval. 

Sebrav  mnoho  Polanů 

a  rozličných  pohanů, 

počal  zemi  hubiti, 

chtě  bratra  se  zmocniti. 

115 


Vladislav  proti  němu  jel 

a  když  k  Labi  dojel, 
15.   Poláky  s  druhé  strany  uzřeli. 

Vzavše  příměří  na  noc,  lhůtu  k  boji  na  ráno  vzali. 

Té  noci  se  bez  stráže  Čechové  rozložili. 

Poláci  své  slovo  zrušili. 

Přes  Labe  se  tajně  přepravili 
20.   a  na  české  stany  udeřili. 

Dříve  nežli  Cechové  ke  zbrani  přišli, 

nejstatečnější  smrtí  sešli. 

Mezi  Čechy  byl  jeden  proslavený 

jinoch  šlechetný  a  dobře  vychovaný: 
25.   DětříŠek  Buzovic  to  byl, 

mezi  hrdiny  jako  »Tuři  roh«  slul: 

ten  kdysi  divokou  svini  v  lese  živou  za  uši  jal 

a  proto  na  štít  svini  hlavu  přijal. 

Tak  hrdinsky  se  držel, 
30.   aíe  pomoci  neměl; 

pobiv  mnoho  Poláků  ubohý  zahynul. 

kníže  český  sotva  bratrovi  uniknul. 

Sláva  jinochu  šlechetnému 

a  ve  věrnosti  vychovanému. 
35.   Bohatství  a  rozkoš  přestane, 
:::  jediné  dobré  jméno  ostane. 

Po  sto  letech  chváli  Dčtříška  šlechetného, 
"  radím  ti:  »Opustě  vše  po  duši,  dobývej  jména 

Pak  kníže  svým  bratřím  hněv  odpustil,    [čestného.* 
40.   bratra  Soběslava  na  Vacka  pustil; 

116 


neboť  ten  vše  zlé  knížeti  o  bratřích  radil, 

ten  je  dohromady  vadil. 

Poznav  rádce  nevěrného, 

kníže  Soběslav  zabil  Vacka  zlého. 

Vacek  muž  obtloustlý  a  krátký  byl, 

strakaté  roucho  rád  nosil. 

Mladí  šlechtici  se  mu  smávali, 

pro  něho  míšku  na  křepelky  »vacek«  fikali. 


LXI.  JAK   ČECHOVE  ŘÍMSKÝ  KOSTEL   VYBILI. 

Nový  císař  chtěl  do  Říma  táhnouti, 

chtěl  poslední  korunu  přijmouti; 

kázal  jeti  s  sebou  knížeti  českému. 

kníže  na  místo  sebe  kázal  synovci  svému. 

Ten  Břetislav  jméno  měl, 

ten  s  sebou  tři  sta  vybraných  rytířů  měl. 

Že   bude   statečný,   strýc   Bořivoj   se   za   něho    za- 

milánské  měšťany  synovci  doporučil.  [ručil, 

aby  jim  za  ukrutné  jeho  vězení 

učinil  nějaké  odplacení. 

Břetislav  když  v  Římě  byl, 

po  kostelích  rád  chodil. 

Zvěděl,  že  papež  z  Milána  pocházel 

a  tehdy  nejlepší  milánské  měšťany  u  sebe  měl. 

Císař  s  papežem  počali  se  hněvati, 

papež  nechtěl  císaře  korunovati. 

117 


Břetislav  z  té  války  počal  vesel  býti 

a  jal  se  papežovy  příbuzné  bíti. 

Tu  se  jal  svého  strýce  mstíti 
20.   až  chtěl  i  papeže  zabíti. 

Papež  k  sv.  Petru  do  kostela  zaběhl. 

kníže  Břetislav  za  nim  vběhl 

i  kázal  kostel  vybiti 

a  v  něm  všechny  Vlachy  zbíti. 
25.   Kováňský  pán  ten  kostel  vybil 

a  ten  první  v  kostele  lidi  zbil; 

Vlachy  bez  rozpaků  zabíjeli, 

až  krvavé  potoky  tekly. 

Tu  Čechové  papeže  jali, 
30.   z  kostela  veliké  klenoty  vzali. 

Více  by  byli  památky  zůstavili, 

kdyby  se  byli  krvavým  deštěm  nezděsili. 

I  musil  papež  císaře  světiti 

a  Cechy  klatby  zbaviti  i  rozhřešiti. 
35.   Tehdy  Daniel  biskup  sešel 

a  Heřman  na  jeho  stolec  vzešel. 


LXII.  O  DOBRÉM  KRÁLI  ŠTÉPÁNU. 

Štěpán,  dobrý  král  uherský 
a  Vladislav,  kníže  český, 
rok  sobě  dali, 
v  rníru  na  hranice  se  brali 

118 


5.    a  počali  se  raditi, 

jak  by  mohli  v  míru  býti. 

A  když  sami  dva  za  horou  mluvili, 

nic  o  tom  nevěděli, 

že  Uhřata,  uradivše  se,  na  Čechy  udeřili, 
10.   s  obou  stran  mnoho  lidí  zbili. 

Již  Čechové  všichni  utíkali, 

Uhři  na  ně  silně  se  hnali; 

Jiřík,  Stanuv  syn,  sám  Uhřata  zastavil 

a  své  Čechy  smrti  zbavil. 
15.   Ten  jinoch  krásný  div  nad  Uhry  dokázal, 

mnoho  hrdinství  do  sebe  ukázal. 

V  krvi  do  kotníků  se  brodil, 

kam  se  jen  obrátil. 

Pohříchu,  ten  tu  sešel,  [šel, 

20.    Ota,  kníže    moravský,  pro  kratochvíli  na  horu  vy- 

nebof  stranou  za  horou  dlel 

a  o  tom  skutku  nic  nevěděl. 

Když  spatřil,  jak  útočí  na  české  stany, 

křikl  na  své  Moravany 
25.    i  jali  se  Uhřata  se  dvou  stran  biu 

a  žádného  neživiti. 

Král  a  kníže,  když  to  zvěděli, 

bez  pořízení  ten  sem,  ten  tam  běželi. 

Kníže  i  mrtvého  Jiříka  jal  se  ctíti, 
30.   jeho  dětem  kázal  na   štítě   červené  a   bílé   prouhy 

Neboť  šlechetný  Jiřík  hrdinsky  bojoval,  [nositi. 

když  Uhřata  rubal. 

119 


Kníže  Vladislav,  dítek  nemaje, 
na  bratra  Bořivoje  velmi  spoléhaje, 
35.    před  zemany,  pozvav  jeho, 
postoupil  mu  knížectví  svého. 


LXIII.  O  VYPUZENí  VLADISLAVA  A  BOŘIVOJE. 

Když  Bořivoj  knížetem  byl, 

slibu  zemanům  neplnil. 

Do  rady  počal  Němce  bráti, 

proto  jeho  bratr  jal  se  naň  hněvati. 
5.   Vzav  si  do  komnaty  jej  samého  [ho.« 

řekl:  »Brachu,  třeba  mi  s  tebou  mluviti  něco  tajné- 

Rekl:  »Brachu,  proč  si  z  druha  přiklad  nebereš, 

že  Němců  od  dvora  neženeš? 

Či  nepamatuješ,  co  nám  zlého   učinili, 
10.    jak  Němci  náš  rod  zahubili? 
:::  Vídallis  kdy  v  jiné  zemi  v  radě  cizozemce? 

*  Kdo  jest  takový,  ten  škodu  své  cti  chce. 

*  Ze  své  země  se  šlechetný  ven  nevydá, 

*  kdo  se  doma  nezachová,  ten  u  nás  vytrvá. 
15.    Jak  pak  může  cizozemec  víru  zachovati, 

*  jenž  se  se  svými  nemohl  srovnati  ? 

*  Jak  ten  bude  tobě  dobře  raditi, 

*  jenž  myslí,  jak  by  mohl  uškoditi? 

*  Cizozemec  nepřišel  hledati  dobra  tvého, 
20.    ale  proto,  aby  hledal  užitku  svého. 

120 


Budeli  se  tobě  zle  vésti, 

kdo  mu  nedopustí  do  země  lézti  ?« 

Kníže  mluvil  s  nim: 

»ó  přec  já  to  dobře  vím, 

že  když  jsi  ty  knížetem  býval. 

toho,  jenž  tobě  milý,  jsi  v  radě  míval. 

A  když  já  vládnu, 

komu  věřím,  toho  pojmu  s  sebou  v  radu.« 

Praviv  to,  s  hněvem  z  komnaty  vyšel. 

Kníže  Vladislav  s  zemany  před  něho  přišel, 

řka:  »Když  ty  nechceš  na  své  dbáti, 

já  se  chci  v  své  knížectví  uvázati. « 

Ven  z  té  síně  jej  vyvedl, 

vyhnav  ho  čeleď  svou  přivedl. 

Tu  jeho  Němci  stáli 

a  přimluviti  se  neopovažovali. 

Vladislav  na  knížecí  stolec  vstoupil, 

po  třech  letech  opět  Bořivojovi  knížectví  postoupil 

Kníže  Bořivoj  v  Sadskč  kostel  postavil 

a  sv.  Apolináři  jej  zasvětil, 

že  ho  z  vězení  vybavil 

a  knížectví  české  opatřil. 

Ale  Bořivoj  nedovedl  té  přízné  zachovati 

a  jal  se  opět  Němce  do  země  zváti. 

Když  mínil,  že  by  byl  knížectvím  jist, 

poslal  do  Domažlic  list, 

aby  Němce  lesem  do  země  pustili, 

Domažlice  jim  s  tím  krajem  postoupili.  — 

121 


60 


Když  to  kníže  Vladislav  zvěděl, 
50.   zemanům  takto  pověděl: 

»Ó  ó  —  nemůže  to  tak  býti, 

musí  on  sám  do  Němec  jíti.« 

Vladislav  se  se  zemí  poradil. 

Bořivoje  opět  s  knížectví  sesadil; 
55.   kázal  mu  do  Němec  jíti 

řka:  »Brachu,  nemůžeš  bez  Němců  býti: 

beř  se,  brachu,  na  Rýn  s  nimi, 

dobudeš  císařství  jimi. 

Raději  bych  viděl  smrt  všeho  rodu  svého, 

nežli  hanbu  nebo  potupu  národa  svého.« 

LXIV.  O  SMRTI  BISKUPA  HERMANA. 

Biskup  Heřman  se  světa  sešel, 
neboť  před  jeho  smrtí  hlas  přišel 
řkoucí:  »Tys  dal  židy  křtíti, 
proč  jsi  jim  dovolil  opět  se  požidoviti? 
5.   Měl  jsi  se  jako  zeď  za  právo  postaviti: 
a  to  bylo:  křesťanstva  netupiti. 
Pojď  na  soud  před  soudce  spravedlivého, 
vydej  počet,  pastýři,  ze  stáda  svého !« 
S  velikým  pláčem  se  světa  sešel, 
10.   Silvestr  na  biskupství  vzešel. 


122 


O  ŠLECHETNÉM  SOBÉSLAVU  I. 

Tehdy  také  umřel  kníže  Vladislav, 

po  něm  se  stal  knížetem  jeho  bratr  Soběslav 

Ten  udatně  Bavory  pobil, 

a  v  Čechách  mnoho  Němců  zbil. 
15.   Císař  Lotr,  hodlaje  Němců  pomstíti, 

počal  do  Cech  mocně  táhnouti, 

řka:  »Chci  se  za  to  odplatiti 

a  chci  všecky  Čechy  zbíti. « 

Když  císař,  pále  i  bije,  k  Chlumci  dorazil. 
20.   kníže  český  tu  se  s  ním  zjevně  v  boji  srazil; 

Čechové  za  knížetem  jako  lvové  šli, 

svého  knížete  věrně  střehli. 

Od  knížecích  ran  takové  jiskry  vzcházely, 

že  ho  ne  za  člověka  ale  za  ďábla  měli. 
25.   Na  zajatce  ani  na  kořisti  nedbali, 

neboť  nic  jiného,  jen  jména  dobrého  hledali. 

Tu  Němce  hrdinsky  pobili. 

císaře  na  útěku  chytili, 

biskupy  a  opaty  zajali, 
30.   žádného  jiného  zajatce  neměli. 

Biskupy  a  opaty  v  brnění  pod  helmy  vodili, 

neboť  Čechové  takto  mluvili: 

»Kletby  se  vystříhejte, 

kněží  se  nedotýkejte. 
35.   Jak  jste  je  zjímali,  tak  je  nechtě, 

sena  jim  dosti  jísti  dejte; 

123 


neboť  jiné  nám  spálili  a  pobrali 

po  vší  zemi,  kde  stáli. « 

Rádcové  veleli  je  zbiti, 
40.   kníže  toho  nedal  učiniti 

řka:  »Který  původem  kníže  se  rodí, 

když  ho  zabijí,  matka  ho  po  druhé  nezrodí. 

Ale  kterého  knížete  voleni  plodí, 

toho  knížete  smrt  nemnoho  škodí; 
45.   neboť  někteří  jich  smrti  žádají, 

nejvíce  ti,  kteří  téhož  naději  mají. 

Vězte,  že  když  někdo  může  volbou  knížetem  býti. 

od  toho  knížete  nemůže  nikdo  zbaviti. « 

Český  sněm  tu  řeč  si  oblíbil 
50.   a  cisař  to  zemanům  slíbil, 

že  zemi  více  nebude  škoditi, 

ale  čest  Čech  že  bude  ve  všem  množiti. 

Tehdy  císař  korunu  zemi  vrátí 

řka:  »Netřeba  vám  jí  více  kupovati.« 
55.   Neboť  císař  dříve  nechtěl  koruny  dáti, 

až  ji  musili  předraho  kupovati, 

řka:  »Vím  to,  že  můžete  krále  miti, 

ale  korunu  musíte  ode  mne  vziti.« 

Ten  boj  se  stal  od  narození  Syna  Božího 
60.   tisícího  stého  třicátého  čtvrtého.  [1126] 

LXV.  VÁLKA  S  POLÁKY.  PRAŽŠTÍ  ŽIDÉ.. 

Toho  léta  Poláci  do  země  vrazili, 
Čechové  se  s  nimi  v  boji  srazili. 

124 


Tehdy  Poláků  mnoho  zbili 

a  polskou  zemi  poplenili. 
5.   Tehdy  nalezena  sv.  Vojtěcha  hlava, 

jeho  divem  ještě  krvavá. 

Tehdy  kníže  své  zemi  k  okrase 

zdí  obnovil  hrad  v  Praze.  — 

Tehdy  také  židé  křesťanské  dítky  zbili 
10.    a  z  toho  je  usvědčili. 

Kníže  je  kázal  všecky  zbiti 

a  jich  domy  vypleniti. 

A  když  židy  bili 

a  jich  domy  plenili, 
15.    v  jich  škole  nalezli  hada  velikého, 

v  celé  zemi  nevídáno  takového. 

Včclělili  židé  o  něm,  éi  nevěděli. 

nikomu  toho  nepověděli. 


m. 


LXVI.  O  SKONÁNÍ  OPATA  SV.  PROKOPA. 


Léta  od  narození  Syna  Božího 
tisícího  stého  čtvrtého,  Li 053] 
za  Oldřicha,  knížete  zlického, 
totiž  knížete  kraje  potom  kouřimským  zvaného. 
5.   sv.  Prokop  se  světa  sešel, 

v  němž  veliký  pomocník  Cechům  vzešel. 
To  Němec  opat  svědčil, 
když  ho  sv.  Prokop  holí  bil. 

125 


20 


O   VLADISLAVU,  DRUHÉM  KRÁLI  ČESKÉM. 

Potom  sešel  šlechetný  kníže  Soběslav, 
10.   po  něm  byl  knížetem  syn  jeho  Vladislav, 
Ten  nenásledoval  otce  svého, 
byl  přítel  národa  německého. 
Ten  hrdinství  v  ničem  neukázal, 
jen  že  se  s  císařem  přátelstvím  svázal 
15.   Císař  Bedřich  Vladislava  do  Rezna  pozval, 
v  Režně  ho  za  krále  českého  korunoval. 
Král  Vladislav  do  Prahy  pod  korunou  jel, 
velikou  spoustu  Němců  s  sebou  měl. 
Se  smíchem  počal  k  Cechům  mluviti: 
»Teď  věříte,  že  jsem  bez  vás  mohl  cti  dojíti?« 
Synu  jeho  počala  se  ta  řeč  neslušná  zdáti 
a  jal  se  pro  tu  řeč  zemanům  na  otce  žalovati 
řka:  »Nechci  býti  povinen  věrností  otci  svému, 
když  vidím,  že  jest  nevěren  národu  svému. « 

25.   Páni,  když  to  znamenali, 
ke  královici  se  sebrali 
a  jali  se  s  královicem  Soběslavem  raditi. 
Uradivše  se  jali  se  ke  králi  mluviti 
řkouce:  »Králi,  rač  svých  kmetů  slovo  slyšeti 

30.   a  neměj  za  zlé  řečníku,  co  budou  mluviti. 

Na  to  se  tebe  kmeti  táží,  kdo  tě  k  tomu  donutil, 
že  jsi  všechnu  svou  moc  i  čest  snížil  ? 
Vždyf  jsme  s  tvým  otcem  koruny  bojem  dobyli 
a  sami  osobně  se  císařovy  moci  zbavili. 

126 


Jak  ses  odvážil  korunu  v  Němcích  bez  nás  přijmouti. 

když  jsi  ji  mohl  proti  vůli  všech  v  Praze  vzíti? 

Když  chceš  s  Němci  přebývati, 

jak  pak  se  opovažuješ  českým  králem  nazývati?« 

Král  déle  nedal  řečníku  mluviti 

a  počal  jim  císařem  hroziti. 

Zemane  tu  hned  krále  chtěli  zabíti, 

král  ukryv  se,  musil  ze  země  jíti. 


LXV1I.  O  SOBĚSLAVU,  PŘÍTELI  CECHO. 

Po  králi  syn  jeho  Soběslav  knížetem  byl. 

Ten,  kterého  Němce  spatřil, 

k  sobě  přivésti  kázal 

a  nos  jemu  uřezal 
5.   řka:»Němče,  po  světě  nesleď, 

v  své  zemi  mezi  svými  seď! 

Pro  dobré's  od  svých  nevyšel: 

pověz,  pročs  mezi  cizí  přišel?« 

Jiní,  to  od  knížete  vidouce, 
10.   kde  uzřeli  jíti  Němce, 

jako  na  vlka  volali, 

uši  a  nosy  jim  řezali. 

Kdo  mu  štít  německých  nosů  podával, 

tomu  sto  hřiven  dával. 
15.   Po  celém  Německu  hlas  šel, 

že  jich  Soběslav  nenáviděl. 

127 


Moudrý  mu  za  dobré  měl, 

že  cizozemců  do  země  nepouštěl 

*  řka:  »Dobrý  svůj  národ  zvelebuje, 
20.   zrádce  svého  národa  neoblibuje. 

*  Země  jest  matka  každého, 

*  kdo  jí  nemiluje,  nemám  ho  za  šlechetného. « 
Tuláci  se  zemi  české  vyhýoali, 

neboť  se  knížete  Soběslava  ostýchali. 

25.   Král  se  jal  na  Čechy  žalovati, 

císař  mu  kázal  maličko  sečkati: 

»Pro  tvého  syna  chci  všecky  Čechy  zbíti 

a  v  Čechách  chci  tě  německým  králem  učiniti. < 

Když  tu  řeč  o  Čechách  zvěděl  jeden  hrabě 
30.   (to  vám  povídám  divně), 

nemohl  do  Čech  posla  míti, 

až  musil  jednoho  najmouti. 

Soběslav  v  čas  mše  nemluvíval, 

ani  žádného  poselství  nepřijímal. 
35.   Posel  hodlaje  se  knížete  rychle  zbaviti, 

počal  za  mše  knížeti  poselství  mluviti. 

Kníže  na  posla  heknuv  k  Bohu  vzdechl, 

Němec  zděsiv  se  zdechl. 

Císař  Čechům  válku  vypověděti  hodlal, 
40.   ale  posla  nikde  nenalézal. 

Jeden  udatný  rytíř  se  vybral, 

s  tím  poselstvím  do  Čech  se  bral 

řka:  »Co  by  tu  kdo  hrůzou  strašil? 

Vždyť  jsem  sám  často  jich  deset  plašil. 

128 


45.    Bude-li  mi  něco  chtíti  učiniti. 

tedy  se  s  ním  budu  bíti.« 

A  když  uzřel  knížete  posel, 

stál.  zděsiv  se,  jako  osel. 

Kníže  k  poslu  blízko  přistoupil. 
50.    z  posla  strachy  duch  vystoupil. 

Tehdy  biskup  Silvestr  sešel. 

po  něm  na  biskupství  Menhart  vzešel. 


LXVIII.  [SOBĚSLAV  NĚMCE  PORAZIL.] 

Císař  chtěl  Němce  mstíti, 

počal  s  velikou  mocí  do  Cech  jíti. 

Kde  Brabanti  a  Friesové, 

Porýnští  i  Švábové, 
5.   Bavoři  a  Durynští, 

Saši  i  Flanderští, 

ti  se  všichni  na  škodu  Cechům  vydali  i  sebrali; 

někteří  se  se  vši  čeledí  brali, 

hodlajíce  všchny  Čechy  zbíti 
10.    a  zemi  první  osaditi. 

A  když  císař,  Lotr  II..  k  Lodínu  došel, 

Soběslav  proti  němu  jako  se  dvěma  stádci  vyšel 

Spatřiv  kníže  malý  počet  lidu  svého, 

počal  prositi  na  pomoc  Křtitele  svatého. 
15.    Zvěděv  o  Češích,  císař  ku  Praze  lesem  se  bral 

Soběslav  se  svými  na  vsi  jeho  čekal. 

129  9 


Němci  úvozem  ku  Praze  jako  zeď  táhli 

a  Čechové,  na  jednom  místě  stojíce,  je  sekali. 

Pak  jedni  v  týl,  druzí  údolím  v  bok  Němcům  šli, 
20.    třetí  mocně  na  ně  vyšli. 

Tak  vše  německé  vojsko  porubali, 

ani  císař  ani  knížata  nezůstali. 

Potok  ten  tři  dni  krvavý  tekl, 

neboť  kníže  před  bojem  řekl: 
25.    »Neživte  chudého  ani  bohatého, 

nezajímejte  žádného !« 

Tu  kostel  sv.  Janu  učinili 

a  směrem  ku  Praze  na  pamět  kopec  nanosili. 

Mezi  kořisti,   kterou  tu  vzali, 
30.    půl  třetího  tisíce  prstenů  s  ruk  zbitých  rytířů  sňali. 

Uslyšev  Vladislav,  někdy  král  Český, 

že  zabit  císař,  bůh  německý, 

žalostí  se  roznemohl 

a  smrti  ujíti  nemohl. 
35.   Soběslav  do  Čech  přinesl  otce  svého 

a  na  Vyšehradě  pohřbili  ho. 


LXIX.  O  SYNECH  SOBĚSLAVOVÝCH. 

Potom  zvolili  císaře  jiného. 
Ten  poznav  v  Soběslavovi  muže  udatného, 
že  jest  hotov  za  čest  svého  národa  umříti, 
počal  se  k  němu  dobře  míti: 


130 


5.    neboř  nevěděl  co  sobě  počíti, 

že  dvou  set  rytířů  nemohl  tehdy  míti. 
A  ti  všichni  byli  v  Čechách  zbíti 
a  bez  mála  nemohl  ani  jeden  ujiti. 
Tehdy  u  císaře  nebyla  dobrá  rada, 
10.    neboř  v  Němcích  byla  knížata  mladá. 
Tuto  řeč  může  mi  někdo  za  zlé  míti, 
r  řka.  že  bývají  moudré  takt  děti. 
:  Vím  to.  že  mladý,  ač  zřídka,  moudrý  bývá. 

*  ale  věz  to,  že  mladý  zřídka  své  moudrosti  užívá. 
15.   neboť  cvik  činí  dobré  řemeslo 

*  a  časté  zkoušení  mistrovství  nalezlo. 

*  Proto  starý  cviku  a  zkušenosti  může  užíti 

*  a  v  tom  mladý  starému  nemůže  roven  býti. 
Že  je  to  pravda,  císař  dobře  věděl 

20.   a  proto  žádné  války  neměl. 

A  také.  že  velmi  slab  byl, 

přítelem  knížeti  českému  rád  byl.  — 

Kníže  Soběslav  dva  syny  měl. 

jeden  Boleslav  jméno  měl, 
25.   druhému  Přemysl  říkali. 

Těm  Němci  jména  dali: 

Boleslavu  Bedřich  říkali, 

Přemysla  Kunrátem  nazývali. 

Císař,  nemoha  Soběslavově  moci  uškoditi, 
30.   lstivě  zamyslil  jeho  syny  českým  zvykům  odučiti. 

I  jal  se  Soběslava  prositi, 

aby  ráčil  své  syny  k  němu  dovoliti. 

131  9* 


Soběslav  nechtěl  toho  učiniti 

řka:  »Mohou  se  děti  v  mravech  proměniti;- 

35.    pravě:  »Císaři,  to  ty  sám  můžeš  věděti, 

že  knížeti  jest  ěest  pro  mravy  své  země  míti. 
Kdo  se  chce  těch  i  oněch  mravů  přidržeti, 
tím  méně  se  bude  svých  krajanů  držeti 
a  tím  každý  kníže  svou  čest  ztratí. 

40.   Proto  k  tobě  svých  dítek  nechci  dáti. 
Můj  otec  pro  totéž  ztratil  hodnost  svou 
a  ze  země  se  bráti  musil  pro  řeč  německou. « 


LXX.  [RADA  SOBĚSLAVOVA  SYNCM.] 

Císař  jal  se  velmi  naléhati, 

až  mu  musil  své  děti  poslati. 

Tu  svého  národa  čest  jako  vola  za  r-ehy  pustil, 

když  k  císařovi  dětí  propustil. 
5.   Císař  Soběslavovi  věrnost  slibuje 

a  jeho  děti  česky  oduěujc. 

Kázal  se  jim  německy  učiti, 

domů  jich  nechtěl  dovoliti. 

Když  již  česky  málo  uměli, 
Í0.   po  poslu  oni  to  zvěděli, 

že  jejich  otec  velmi  stůně. 

Řekli:  »Snad  bez  nás  umříti  nemůže. « 

Bez  dovolení  do  Cech  se  vrátili, 

otce  nemocného  zastihli. 


Vá'2 


15.   Otec  se  jal  k  nim  mluviti 

řka:  »Tomu  vás  chci  učiti: 

nemá  nikdo  nic  věrnějšího, 
::  nežli  matku  a  otce  svého. 

Protož  věrné  vás  chci  tomu  učiti. 
20.   čímž  můžete  cti  dojíti. 

*  Zemi  vám  zůstavuji, 

::  národ  váš  vám  doporučuji, 

*  abyste  jej  vždy  množili, 

::  do  země  Němců  nepustili. 
25.   Když  německý  národ  v  Cechách  vstane, 

našeho  rodu  všechna  čest  přestane. 

Neboř  zradí  zemi  i  knížata, 

pročež  bude  naše  koruna  do  Němec  vzata. 

Němci  se  nejprve  krotí, 
30.   ale  jak  se  rozmnoží, 

tehdy  na  svého  pána  nedbají, 

ze  své  země  pána  sobě  hledají. 

Kdybych  mohl  i  po  ptáčku  zvěděti, 

že  budete  s  Němci  držeti, 
.í5.   kázal  bych  vás  do  koženého  pytle  vložiti 

a  v  pytli  ve  Vltavě  utopiti. 

Snadněji  bych  vás  oželel, 

než   bych  hanby  svého  národa,   třebas   mrtev   leže, 

I  kázal  zemanům  před  sebe  jíti,  [želel. « 

40    jal  se  k  nim  takto  mluviti: 

»Já  vám  děkuji  z  pravé  viry, 

neboť  jste  ji  ke    mně  měli  bez  míry. 

133 


Prosím,  touž  mějte  k  dětem  mým, 

budouli  držeti  k  svým. 
45.   Nebudouli  milovati  svých, 

nedbejte  nic  o  nich; 

vší  věrnosti  k  nim  prázdni  buďte, 

za  knížete  sobě  od  pluhu  oráče  opatřte. 

Spíše  oráč  bude  kníže  dobrý, 
50.    než  věrně  se  s  Čechy  srovná  Němec  takový.« 

LXXI.  O  BEDŘICHOVI   A   O   KUNRÁTU,   SOBĚ- 
SLAVOVÝCH SYNECH. 

Tak  ten  šlechetný  kníže  sešel, 

jeho  syn  Bedřich  na  stolec  vzešel 

Ten  počal  Cechům  na  hanbu  mluviti. 

Němce  jal  se  v  zemi  množiti. 
5.  Toho  Čechové  ze  země  vypudili, 

Kunráta  knížetem  učinili. 

Tím  své  škody  zle  polepšili, 

neboř  za  býlí  kopřivu  proměnili. 

Neboť  ten  počal- bratra  následovati. 
10.   Němce  mocně  do  země  zváti. 

Poláci,  když  to  znamenali, 
•    že  Cechové  svého  knížete  nedbali. 

náhle  na  zemi  udeřili 

a  velikou  škodu  učinili. 
15.   Čechové  na  ně  s  knížetem  chutě  vyrazili. 

bojem  udatně  je  podstoupili. 

134 


A  když  je  tu  pobili, 

knížete  ze  země  vypudili, 

řkouce:  »Tobě  smrdí  česká  duše, 
20.   honem  do  Němec,  bídná  kuše!« 

Na  hranici  ho  vyprovodili, 

pak  jej  na  hranici  zabili. 

Neboť  říkal:  »Smrdíf  mi  česká  duše. 

právě  jako  scíplá  kuše.« 
25.    Tehdy  biskup  Menhart  sešel, 

na  biskupský  stolec  Daniel  vzešel. 


LXXII.  [O   STANIMÍROVI.J 

Tehdy  jeden  z  knížecího  rodu  v  Němcích  dlel, 

ten  sobě  jméno  Stanimír  měl. 

Ten  počal  tak  mluviti,  [vypuditi. 

kdyby  měl  moc,  že  by  chtěl  z  Cech  všechny  Němce 
5.   Větší  menší  přemluvili, 

tak  Stanimíra  knížetem  učinili. 

Ten  počal  Němců  do  země  nepouštěti, 

kázal  nosy  Němcům  řezati. 

Když  se  ve  všechny  hrady  uvázal, 
10.  lásku  již  Němcům  ukázal. 

Jal  se  Cechům  hlavy  srážeti 

a  Němce  velmi  množiti. 

Dvůr  všechen  německý  měl, 

Cechů  před  sebe  nepouštěl. 

135 


15.   Na  hrade  pražském  hraběte  německého  usadil, 

všechny  hrady  Němci  osadil. 

I  jal  se  kníže  Stanimír  Čechům  mluviti, 

řka:  »Proti  vaší  vůli  Němci  zde  budou  bydliti. < 

Zemane  na  Křivoklát  se  tajně  sešli 
20.    a  tu  v  tajnou  radu  vešli. 

Pro  Bedřicha  poslali 

a  tu  jemu  radu  dali, 

aby  s  Křivoklátu  výpady  činil, 

Stanimíra  ze  svého  knížectví  vinil, 
25.    řka:  »Já  nechci  býti  bez  knížetství  svého, 

pro  své  chci  tě  zbaviti  života  tvého. 

Však  přece,  chcešli  mi  stříbro  dáti, 

nebude  tebe  více  upomínati.« 

Tomu  Stanimír  počal  rád  býti 
30,   i  kázal  se  všem  Němcům  sejíti, 

aby  před  ním  na  roku  byli 

a  rnu  věrně  radili, 

jak  by  Čechy  oklamali 

a  sami  v  zemi  ostali. 
35.   Když  se  všickni  Němci  sešli, 

na  Bojiště  s  knížetem  k  roku  přišli, 

Stanimír,  jda  k  roku,  Němcům  mluvil 

a  je  této  lsti  učil: 

»Když  vám  řeknu:  Proměňte  se,  proměňte!' 
40.   tu  rychle  v  brnění  se  oblecte. 

Nemáli  po  naší  vůli  býti, 

nemeškejte  Bedřicha  zabíti!* 

13tí 


Cechové  Stanimirovu  lest  zvěděli, 

brnění  pod  šat\-  k  roku  vzali. 
45.    Bedřich  jal  se  na  Stanimíra  žalovati, 

že  se  opovážil  v  jeho  zemi  uvázati. 

Hned  se  Stanimír  jal  hněvati 

a  jal  se  německy  volati: 

»Promčňte  se,  proměňte  se! 
50.   a  pohromadě  držte  se!« 

Když  se  chtěli  Němci  v  brnění  obláěeti. 

Čechové  se  je  jali  pobíjeti, 

řkouce:  »Tuto  se  proměníme, 

červeného  vám  roucha  ukroj íme.« 
55.    Tu  Stanimíra  s  jeho  Němci  zabili. 

zemi  od  Němců  vyčistili. 

Kteří  na  hradech  zůstali,  v 

zvěděvše  o  svých,  všichni  prchali. 

Tak  Bedřich  knížetství  obdržel 
60.    a  se  svým  národem  stále  držel, 

Němců  více  nemiloval 

a  jim,  jako  otec,  nosy  řezal. 

Pro  to  měl  čest  velikou, 

nebo  mlýny  klepané  lépe  melou. 

LXXIII.  JAK  MORAVA  SVÝCH  KNÍŽAT  POZBYLA 
A  K  ČECHÁM  PŘIŠLA. 

Moravský  kníže  nechtěl  bratru  sloužiti, 
proto  kníže  Bedřich  musil  naň  jíti. 

137 


Ale  že  neměl  lidí  dost, 

Vršovice  přijal  na  milost. 
5.   Ale,  aby  svou  hanbu  měli  na  paměti, 

kázal  jim  bradatici  na  štítě  míti, 

jíž  byli  jejich  příbuzní  zbiti 

a  kázal  jim  jejich  dědiny  vrátiti. 

Tak  kníže  Bedřich  do  Moravy  šel, 
10.   kníže  moravský  proti  němu  vyšel. 

Tu  ukrutně  Bedřich  Moravany  pobil 

a  veškeré  Moravy  dobyl. 

Rod  knížete  moravského  všechen  Bedřich  zhubil 

a  dva  mocné  znaky  moravské  v  boji  zahubil, 
15.   že  se  víc  nemohli  zotaviti, 

neboť  bez  mála  tu  všickni  byli  zbiti: 

v  zeleném  ruka  bílá  s  větvičkou  zlatou, 

v  zlatém  panna  se  střelou  rohatou. 

V  Čechách  také  zahynul  znak  jeden, 
20.   neboť  ten  rod  byl  zbit  všechen: 

v  zlatém  černé  nad  uhel  kly  dva: 

po  tom  věz,  že  válka  mezi  příbuznými  jest  nebez- 

Tehdy  Morava  knížat  prázdna  byla  [pečna- 

a  od  toho  času  českým  knížatům  sloužila. 
25.   To  se  stalo  od  narození  Syna  Božího 

tisícího  stého  osmdesátého  čtvrtého.  [1185] 

LXXIV.  O  BOJI  CECHŮ  S  NĚMCI. 

Toho  léta  kníže  Bedřich  se  světa  sešel, 
na  jeho  stolec  syn  jeho  Ota  vzešel. 

138 


Toho  léta  také  pohané  Jeruzaléma  dobyli. 

a  co  v   něm  bylo  křesfanů,  všecky  zbili. 
5.   Pak  kníže  Ota,  spravovav  zemi  i  svůj  národ  v  po- 

zemřel  ve  vysokém  věku.  [řádku. 

Po  něm  syn  jeho  Václav  jako  raný  květ  vzešel, 

ale  že  pravé  vláhy  neměl,  opuštěn  sešel. 

Počal  velmi  Němce  milovati 
10.   i  dědiny  jim  dávati. 

Proto  ho  v  žaláři  zahubili. 

Němců  tehdy  mnoho  zbili.  — 

Bratra  jeho  Přemysla  knížetem  učinili. 

toho  také  pro  Němce  vypudili. 
15.   Tehdy  knížete  Oty    bratr,  Břetislav,  po  Danieli  bis- 

ten  místo  knížete  zemi  spravoval.  fkupoval, 

Ten  kníže  Srby  hrdinsky  pobil, 

mnoho  jim  měst  a  tvrzí  dobyl. 

Kníže  Přemysl  do  Čech  s  Němci  se  vrátil, 
20.   na  Bojišti  udatně  se   postaviti  odvážil; 

nebof  císařovu  moc  všecku  s  sebou  měl 

jen  že  císař  sám  tu  nedlel. 

Čechové  se  do  Prahy  sešli, 

na  Bojiště  k  nim  vesele  vyšli. 
25.  Nebof  že  prorokováno,  říkali, 

že   na  Bojišti  Čechové  jisté   vítězství  měli. 

Tehdy  velmi  zima  bylo 

a  také  krutě  mrzlo. 

Čechové  v  Praze  dosti  tepla  měli, 
30.   Němci  na  poli  studeni  byli. 

139 


Když  se  Němci  s  Čechy  srazili. 

Cechové-  na   Němce  udatné  narazili. 

Knížete  Přemysla   zabili. 

tři  tisíce  dvě  stě  slovutných  Němců  zbili. 
35.   Krev  po  mečích  do  ňader  tekla 

a  v  ňadrech  jim  mrzla. 

A   když  doma  brnění  svláčeli, 

po  jizbě  krvavé  potoky  tekly. 

Zač  by  byli   to  štěstí  dali, 
40.    když  již  ve  svých  domech  stáli. 

když  jich  meče  štěrbivé  byly, 

s  brnění  krvavé  potoky  tekly 

—  a  přece  sami  zdrávi  byli. 

kořist  jich  paní  viděly. 
45.   Sluší  každému  dobrým   býti, 
*  neboť  o  jeho  cti  budou  po  stu  letech  mluviti. 

V  tom  boji  mezi  nejlepšími  Chval  byl. 

ten  na  štítě  ostrev  nosil. 

Tu  znak  ostrve  k  slávě  přišel. 
50.    dobře   by  bylo  slyšeti,  jak  ten  rod  nejprve  vzešel. 


LXXV.  O  VYZDVIŽENÍ  SV.  PROKOPA. 

Léta  od  narození  Syna  Božího 
tisícího  dvoustého  čtvrtého  [1204,  4.  VII.] 
bylo  sv.  Prokopa  vyzdviženi 
a  jeho  mezi  svaté  povýšení. 


140 


Potom  kníže-biskup  sešel, 

Vladislav,  jeho  synovec,  na  knížectví  vzešel.  — 

Za  biskupa  Ondřeje  zvolili, 

toho  ne  podle  práva  zemane  uctili. 

Nedali  se  mu  v  statky  uvázati 

ani  ho  nechtěli  poslouchati, 

že  Němci  v  Praze  obročí  dal 

a  Němce  na  svůj  dvůr  vzal. 

Biskup,  proklev  zemi.   do  Říma  šel, 

a'  krátce  v  chudobě  v  Římě  sešel. 

Kníže  Vladislav  kardinála  do  země  povolal, 

ten  veškeru  klatbu  nad  zemí  odvolal. 

Pelhřima  na  biskupství  zvolili 

a  s  velikou  slávou  ho  světili. 

LXXV1.  O  PŘESTUPKU  PŘEMYSLA.   KRÁLE 
TŘETÍHO. 

Toho  léta  kníže  Vladislav  sešel. 

syn  jeho  Přemysl  na  stolec  otcův  vzešel. 

Ten  počal  nemoudře  mluviti        [ze  země  vypuditi. « 

řka:   »Vy,  Čechové,  ani  s  Bohem  nemůžete  mne 

Pro  to  slovo   chtěli   jej  Čechové  zabíti, 

kníže,  skrývav  se  dlouho,  musil  ze  země  jíti. 

Když  kníže  na  císařově  dvoře  pobýval, 

dokud  peníze  měl,  dotud  ctěn  býval, 

ale  když  nic  neměl, 

jako  kterýkoli  chlap  platil. 

141 


K  tomu  ho  jeho  chudobný  stav  přinutil, 

že  svýma  rukama  pracovati  musil. 

V  Řezně  kolem  vzhůru  kamení  tahal 

a  v  tom  za  dva  penfzky  celý  den  pracoval. 
15.    S  knížetem  Smil  Světlík  byl, 

ten  s  knížetem  v  kole  chodil. 

Jeden  mu  mzdy  nechtěl  dáti, 

nedostav  jí,  jal  se  Bohu  žalovati. 

Kníže  se  na  svůj  stav  rozpomene 
20.    a  to  mu  na  mysli  tane, 

že  pro  jeho  řeč  nemoudrou  Bůh  to  naň  dopustil. 

Jal  se  s  pláčem  prositi,  aby  mu  to  Bůh  odpustil. 

A  když  v  tom  stavu  v  Řezně  byli, 

jeden  svátek  nic  jísti  neměli. 
25.   Vladař,   jenž  jméno  Bořek  měl, 

ten  knížeti  velmi  věren  byl; 

ten  knížete  v  Řezně  nalezl 

a  sto  hřiven  zlata  mu  přinesl. 

A  když  kníže  spatřil  to  zlato, 
30.    hleď,  jak  on  dbal  na  to! 

Ačkoli  velmi  chůd  byl 

a  jísti  nic  neměl, 

usmáv  se,  začal  se  Smila  tázati, 

umíli  zlato  plavati? 
35.   Smil  mysle,  jak  za   zlato  chleba   koupiti, 

usmívaje  se  řekl:    »Bylo  by  to  zkusiti?« 

Kníže  řekl:   »Hled  na  to!>< 

a  hodil  do  Dunaje  zlato. 

142 


Smil  s  hlavy  si  vlasy  dera 

řekl:   »To  letí!  Herá,  čerte,  herá!« 

I  jal  se  Smil  na  knížete  hněvati. 

knížete  velmi  peskovati 

řka:    »Chudý  kníže,  co  budeš  dnes  snídati? 

Kdyby  svátek  nebyl,  pro  kus  chleba  bys  musil  den 

Kníže  řekl:  »Toho  nechci  učiniti.  ícelý  hlínu  šlapati. « 

raději  budu  v  kole  choditi. « 

Tak  se  své  chudobě  zasmáli, 

neboť  každý  den  za  chléb  robotovali. 

To  naň  Bůh  dopustil, 

že  nemoudrou  řeč  ze  svých  úst  vypustil. 

Když  se  pokál  ze  svého  hřícha, 

přišla  mu  Boží  útěcha. 

čeští  páni  proň  poslali, 

zemi  mu  opět  odevzdali. 

Kníže  jal  se  své  milovati 

a  na  Němce  nic  nedbáti. 


LXXVII.  O  ZAHLAZENÍ  DČPOLTA,  KNÍŽETE 
ZLICKÉHO. 

Tehdy  kníže  Děpolt  zlický, 
jenž  by  nyní  slul  kouřimský, 
nechtěl  knížeti  Přemyslu  sloužiti, 
kníže  Přemysl  musil  naň  jíti. 

143 


5.   Knize  Děpolt  naň  vyšel 

a  v  tom  boji  Děpolt  sešel. 

Zlickov  město  dobré  bylo, 

nad  ním  tvrdé  opevnění  stálo. 

Čechové  před  Zlickov  přišli 
10.    a  úprkem  do  příkopu  vešli: 

všichni:   »Zkouříme,  zkouříme!«  říkali, 

proto  to  město  Kouřím  nazvali. 

Děpoltův  lid  do  Polska  šel, 

tu  bez  mála  všechen  se  světa  sešel. 
15.   Tehdy  kněžna  Svatava  kázala  v  Praze  most  udělati. 

kníže  kázal  mnoho  německých  horníků  zbíti. 

Kníže  v  městě  v  okně  stál 

a  na  město  se  pilně  dival. 

Ejhle,  z  Rezna  měšťan  jel, 
20.   jenž  mu   dva  penízky  dlužen  byl. 

Před  soudem  jal  se  naň  kníže   žalovati, 

že  mu  jeho  mzdy  nechtěl  dáti, 

řka:  »Táhl  jsem  vzhůru  jeho  kamení« 

a  ukázal  mu  všechna  znamení. 
25.   A  když  mu  to  zaplatí, 

řekl:  »Budu  je  oferovati, 

nebof  jsem  za  ně  celý  den  musil  dělati; 

proto  je  bezpečně  mohu  Bohu  dáti. 

K  tomu  mne  Němci  připravili: 
30.   moji  Čechove  právem  mi  to  učinili. « 


144 


LXXVIII.  O  KRÁLÍ  PŘEMYSLU  I.,  JEHOŽ  CÍSA* 
OTAKAREM  NAZVAL. 

Císař  Ota  na  Sasy  šel, 

kníže  k  němu  do  Sas  přišel. 

Kníže  sám  o  sobe  se  rozložil 

císař  se  svými  jinde  byl. 
5.   Sasíci  na  české  stany  udeřili. 

Cechové  je  tu  pobili. 

Znovu  je  kníže  Přemysl  pobil, 

mnoho  tvrzí  na  Saších  dobyl.  — 

Proto  počal  císař  Přemysla  milovati, 
10.    kázal   mu   se  korunovati. 

Na  biřmování  císař  knížeti  roušku  uvázal 

a  Otakar,  totiž  Otě  mil,  mu  říkati  kázal. 

Druhým  ocasem  obdařil  lva  bílého, 

Budyšínem   a  Zhořelcem  rozšířil  zemi  jeho. 
15.   Tehdy  ta  města  císař  dědičně  mu  dal, 

před  knížaty  prstenem    mu   je  odevzdal. 

Tak   Otakar,  král  třetí,  v  Praze  korunu  přijal, 

pak  ležel  na  Křivoklátě  se  Smilem  a  hodoval. 

Čechové  všechny  své  nepřátele  zbili. 
20.   Tak  všechny  sousedy  zděsili, 

že  po  všem  Německu  jali  se  mluviti: 

»Ten  válči  s  Čechy,  kdo  nechce  živ  býti.« 


145  10 


LXXIX.  ZLÉ  MRAVY  CESKČ. 

Pak  na  velikou  rozkoš  se  oddali, 

proto  o  dobré  jméno  nic  nedbali. 

Staří  se  jali  doma  jako  vepři  týti, 

mladí  začali  s  ohaři  loviti. 
5.    Od  toho  času  šlechtici  toho  se  přidrželi, 

co  dříve  pacholci  za  úkol  měli. 

Dříve   psy  do  zvláštního  domu  s  pacholky  odlu- 

a  sami  čistý  dum  mívali.  [čovali 

Dříve   páni  často  se  sjížděli, 
10.    o  cti  a  o  pokoji  mluvili. 

Dříve  lovci  sami  lovili, 

páni  k  nim  na  čas  jezdili. 

Dříve  za  říjení  páni  se  sjížděli, 

pohromadě  ve  veselí  pobývali, 
15.  obyčejně  v  radě  sedávali, 

pokoj  v  zemi  veliký   zjednávali. 

Ale  tehdy  páni  pacholky   ze  sebe   dělali, 

v  jednom  domě  s   ohaři   bydleli. 

To  si  za  kratochvil  a  za  čest  přijali, 
20.   že  jen  o  ohařích  mluvívali. 

Proto  se  jali  v  statcích  chudnouti, 

pro  psí  smrad  brzo  mříti. 

Od  té  doby  silní  lidé  krátký  věk  měli, 

mnozí  nemocní  na  nohy  leželi. 
25.  Dříve,  na  vojnu  jdouce,  své  země  nehubívali, 

mezi  nepřátely  mečem  dosti  dobývali, 

146 


pak  dříve  než  na  nepfátely  vycházeli. 

svou  zemi  hubili. 

V  tom  tehdy  dobře  činívali, 
30.   že  zádušního  neplenívali; 

potom  některé  vladycké  šetřili, 

ale  zádušní  pustošili. 

A  když  na  vojně  medovinu  vypili, 

beze  cti  se  vždy  vrátili. 
35.   Dříve  ve  třech  dnech  do  vojny  povstávali ; 

pak  čtvrt  léta  napřed  vojnu  vyhlašovali. 

Tak   se  tehdy  proměnili, 

tím  jména  dobrého  pozbyli. 

Tehdy   kněz  Pelhřim  z  biskupství  odstoupil. 
40.   kněz  Jan  na  biskupství  nastoupil. 


LXXX.  JAK  DOMINIKÁNI  DO  PRAHY  PŘIŠLI. 

Léta  od    narozeni  Syna   Božího 
tisícího  dvoustého  dvacátého  sedmého,  [1226] 
dominikáni  do  Prahy   přišli 
a  k  sv.  Klimentu  do  Poříčan  vešli. 
5.   Tehdy  u  sv.  Klimenta  u  mostu  poustevnice  byla, 
ta  pravé   jméno  Trubka  měla. 
Ta  se  jala  mluviti, 

že  sv.  Kliment  jim  velí  sobě  u  mostu  sloužiti. 
Proto   dominikáni  z  Poříčí  vyšli 
10.   a  k  sv.  Klimentu  k  mostu  přišli. 


1 47  10* 


Lipolt,  rakouský  vévoda. 

ten  veliký  svoboda, 

vyzkoumal   krále  českého 

a  uvázal  se  v  zemi  až  do  hradu  znojemského. 
15.   Král  byl  líný  na  vojnu  vstáti 

a  jal  se  k  němu  posly  posílati. 

Vévoda  spatřiv,  že  se  král  nebude  brániti. 

jal  se  vší  Moravy  pleniti. 

Král  přece  k   němu  počal  posly  posílati 
20.   a  vévoda  mu  počal  sliby  slibovati. 

I  jal  se  Moravu  hubiti, 

přece  Čechu  nemohl  na  vojnu  vzbuditi. 

Tehdy  vévoda  jal  se   mluviti: 

»Dokud  budu  živ,  musí  mi  Čechů  žel  býti. 
25.    že  v  málo  dnech  ti  hrdinové  zlenivěli 

a  své  dobré  jméno  tak  rychle  ztratili.« 


LXXXI.  G  VÁCLAVU,  ČTVRTÍM  ČESKÉM  KRÁLI. 

Tehdy  král  Přemysl  (Otakar)  se  světa  sešel, 
syn  jeho  Václav  na  jeho  stolec  vzešel. 
V  tu  dobu  Lipolt  dokonal, 
Bedřich  Udatný  v  Rakousích  panoval. 
Kníže  Václav  poslal  pro  Míšeňského, 
s  ním  a  s  Čechy  šel  na  Rakouského. 
Hleď,  jak  se  Čechové  změnili! 
Ti,  kteří  císaře  sami  pobili, 

148 


pak  na  vévodu  sami  se  neodvážili  jíti. 
10.   až  musili  pomoc  míti. 

I  zhubil  Bedřichovi  zemi  jeho 

a  dobyl  na  něm  opět  svého. 

Proto  Rakouský  svou  škodou  vždy  Čechy   vinil 

kníže  český  mnoho  výprav  proto  naň  činil.  — 
15.   Potom  se  kníže  korunoval. 

tím  všechnu  svou  slávu  zosnoval. 

I  počal  král  se  psy  obyčejně  honiti, 

se  psy  v  svém  domě  bydliti. 

Ztratil  oko,  za  zvěří  honě  se. 
20.   jal  se  přebývati  v  lese. 

Na  Křivoklátě  přebýval 

a  na  Prahu  nic  nedbal. 

Ale  že  se  psy  rád  bydlel, 

snad  proto  v  noze  bolest  měl. 

25.   Jak  se  na  království  korunoval, 

za  svůj  rod  se  styděti  jal. 

Kázal  ze  Stadic  rod  svůj  vyhnati 

a  tu  ves  veškerou  Němcům  dáti. 

Páni  pod  sebou  větev  podfali, 
30.   že  králi  proto  nic  neříkali: 

neboť  viděl,  že  netřeba  míti  péče  na  pány. 

rozdělil  Němcům  své  dědiny  v  lány.  — 

Tehdy  kněz  Jan  biskup  sešel, 

na  jeho  místo  Bernard  vzešel. 
35.   Ten  byv  biskupem  čtrnáct  let  sešel 

a  Mikuláš  na  biskupský  stolec  vzešel. 

149 


LXXXII.  O  KARTASÍCH. 

Léta  od  narození  Jezu  Krista  milostivého 

tisícího  dvoustého  čtyřicátého  druhého,  [1240] 

kartasi  chodili, 

tatarští  zvědové  byli. 
5.   Na  pět  set  těch  lidí  šlo 

a  takové  jich  chování  bylo. 

Kloboučky  velmi  vysoké  měli, 

roucho  krátké  a  tobolky  nosili; 

Všichni  v  spodcích  chodili, 
10.   holi  dlouhé  v  rukou  drželi. 

Když  píti  chtěli,  s  břehu  naklořnno  pívali, 

když  chleba  prosili,  »kartas  boh«   tak  mluvívali : 

proto  jim  karíasi  říkali. 

Lomničtí  kartasa     na  štít  vzali. 
15.   Ti  lidé,  když  k  Rýnu  došli, 

zase  nazpět  šli. 

Ach,  české  nerozmýšleni 

a  nemoudré  dopuštění, 

že  dali  neznámým  lidem  po  zemi  se  toulati, 
20.   po  své  zemi   dali   leckomus  vyzvídati. 

Jací  jsou  to   lidé,  měli  zvěděti, 

skrze  svou  zemi  neměli  jich  pouštěti.  — 

V  létě  Tataři  vytáhli 

a  třemi  proudy  přitáhli. 
25.    Jako  po  své  zemi  všude  šli, 

nebof  zvědově  je  vedli. 

150 


Jedni  na  Rusi  Kyjeva,  města  velikého,  holuby  dobyli, 

druzí  krále  uherského  pobili. 

třetí  všecko  Polsko  zhubili 
30.  a  mnoho  křesťanů  zbili. 

Před  Olomoucí  se  slavili. 

tu  Tataři  královice  ztratili. 

Jeho  pěstouny  Tataři  zjímali 

a  před  městem  je  svázali. 
35.   Že  svého  královice  neopatrovali, 

proto  je  nepřátelům  na  smrt  dali. 

Tataři  se  zpět    vrátili, 

před  Vratislaví  se  položili. 

Kníže   Jindřich   proti   nim  vyšel, 
40.   tu  velmi  žalostně  sešel. 

Na  kopí  jeho  hlavu  Tataři  nosili 

a  všecku  zemi  hubili.  — 

Tehdy  Čechové,  Tatarů  se  bojíce, 

mnoho  práce  měli,  hrady  stavějíce. 
45.   Král  jal  se  Prahu  zdí  hraditi 

a  s  hradu  cesty  k  řece  jal  se  se  zdmi  činiti. 

Tataři  všecko  Polsko  zhubili, 

až   se   před  Kladskem  zastavili. 

Do  Cech  přišlo  z  Němec  mnoho   lidí, 
50.    král  šel  mimo  Žitavu  na  Tatary  s  nimi. 

Tataři,  když  to  zvěděli, 

zpátky  hned  ustoupili; 

neboť  zvědové  jim  řekli:  nikoho  se  nebáti, 

kromě  českého  krále,  toho  nikoli  nevyčkávati. 

151 


LXXXIII.  O  KRÁLI  VÁCLAVOVI  A  O  CÍSAŘI 
BEDŘICHOVI. 

Císař  Bedřich  poslední  sněm  svolal. 

Jakmile  to  král  český  zvěděl, 

k  dvoru  jel. 

Tu  se  veliký  počet  knížat  sešel. 
5.   Mezi  jinými  tn  opat  z  Fuldy  byl, 

velmi  se  zpupné  měl. 

Tomu  se  s  králem  českým  přihodilo  státi. 

Jal  se  opat  krále  peskovati 

řka:  »Kdybych  u  tebe  seděl  blíže, 
10.   postavil  bych  tvůj  stolec   níže. 

Měl  bys  ve  mně   souseda  zlého, 

učinil  bych  z  tebe  králíka  malého. « 

Ojíř  cizinec,  když  to  zaslechl, 

přistoupil  blízko  a  vzdechl, 

15.    Oblek  na  ruku  brněnou  rukavici, 

udeřil  opata  po  líci: 

»Věz,  pope,  že  s  králem  stojíš! 

Proč  svou  řeč  tak   velmi  strojíš? 

Snad  jsi  měl  pěstouna  zlého, 
20.  nenaučil  tě,  jak  ruce  držeti  u  vzácného.* 

Opat,  dostav  ránu  po  líci, 

protřev  rukou  svou  kštici, 

do  svého  obydlí  šel 

sl  víc  ke  králi  na  řeč  nepřišel.  — 

152 


Přátelé  dali  králi  věděti, 

že  ho  císař  chce  zajmouti. 

Král  se  svými  jal  se  raditi, 

co  by  bylo  třeba  učiniti. 

»Císař  chce  v  Čechách  a  na   Moravě   šest  mést 

a  pro   ta   mě   chce   zajmouti. «  [míti 

Páni  řekli:  »Toho  dříve  nebývalo 

aniž  se  nám  to  od  kterého  císaře  stá\  alo. 

Tímli  nás  chce  porobiti? 

Než  se  to  stane,  dejme  se  zbíti. 

Králi,  když  nemůžeš  z  města  odjeti, 

sluší  se  hrdinsky  držeti. « 

Císař  hned  pro  krále  poslal, 

král  před  něho  s  malým  počtem  se  bral. 

Druhým  kázal  se  připraviti 

řka:  »Hned  chceme  domů  jeti.« 

Když  král  k  císaři  šel, 

plné  ulice  lidí  ozbrojených  viděl. 

Král  před  císaře  do  komnaty  šel, 

Ojiř  za  králem  do  komnaty  násilím  vešel, 

Ten  v  královu  rouchu  zavinut  meč  držel, 

tajně  u  sebe  nůž  měl. 

Král  císaře  za  obojek  chytiv 

a  nůž  k  hrdlu  přiloživ, 

jal  se  k  císaři  mluviti  — 

tehdy  Ojíř  jal  se  krále  mečem  bránili: 

» Císaři,  buď  musíš  tuto  zabit  býti 

nebo  mne  tuto  ubezpečiti, 

153 


abych  mohl  z  města  volně  vyjíti 
a  po  vůli  do  své  země  jíti.« 
55.   Císař  musil  vše  slíbiti, 

což  královi  libo.  vše  učiniti. 
Král  se  ctí  z  města  vyšel 
a  tak  do  svých  Čech  přišel. 


LXXXIV.   [O  TURNAJÍCH.] 

Král,  pozvav  Ojíře  hrdinu, 

daroval  mu  dědičně  Bílinu. 

Ojíř  turnaje  do  Čech  přinesl. 

tím  chudobu  do  země  vnesl, 
5.    Od  té  doby  jali  se  na  turnaje  jezditi. 

zbytečné  útraty  činiti. 

Jali  se  dětinská  roucha  a  čabraky  na  koně  stříhati, 

aby  se  mohli  mnohými  rouchy  ukázati. 

Moudří  se  jim  vždy  posmívají, 
10.   že  s  nich  lotři  čabraky  trhají. 

Když  bylo  třeba  na  užitečnou  vojnu  jeti, 

neměli  kde  potřeby  vzíti. 

Nedovedu  to  zvěděti: 

kéž  by  někdo  ráčil  pověděti, 
15.   proč  Čechové  za  něco  stáli, 

když  turnajů  a  klaní  neznali! 

Jak  se  jali  v  turnaje  hráti, 

tak  počali  za  nic  v  boji  nestáti, 

154 


že  jsou  někteří  dobří  turnajníci. 
?0.   kteří  jsou  v  boji  praví  špatnící. 

Všem  turnaj níkům  toho  jména  nedávám, 

přec  já  jich  dosti  znám. 

Říkají,  že  by  nynější  lepši  byli: 

kdyby  mi  císaři  třikrát  pobili,  Ipo  boji  sňali. 

35.    až  by  půltřetího  tisíce  prstenu  s  nik  zbitých  rytířů 

tehdy  by  v  své  řeči  pravdu  měli. 


LXXXV.  O  BOJI  KRÁLE  VÁCLAVA  SE  SYNEM. 

Král  Václav  Štědrý  byl, 

ale  Němce  velmi  plodil. 

Proto  se  někteří  páni  proti  králi  vzbouřili 

a  syna  Přemysla  proti  němu  vzbudili. 
5.   léta  od  narození  Jezu  Krista  milého, 

tisícího  dvoustého  čtyřicátého  osmého.  [1248—9] 

Toho  času  jeden  šlechtic  v  zemi  žil, 

ten  Ctibor  »moudrá  hlava«  zván  byl; 

toho  rady  mnohý  v  zemi  poslušen  byl, 
10.   však  často  nemoudře  mluvil, 

řka:  »Já  mohu  radu  i  Bohu  dáti, 

mohl  by  mě  rád  do  své  rady  přibrati ;« 

zase  řka:  »Musil  by  Bůh  mnoho  mysliti, 

aby  mne  mohl  chudým  učiniti.« 
15.   Ten  knížete  Přemysla  proti  otci  vzbudil 

a  ten  první  se  svým  synem  Jarošem  krále  potupil 

155 


I  jal  se  kníže  měst  dobývati 

a  hanby  svého  otce  hledati. 

Všechen  lid  s  knížetem  šel, 
20.   král  Borše  a  Havla  a  málo  starých  měl. 

S  těmi,  jak  mohl,  král  se  bránil, 

ale  kníže  po  zemi  volně  jezdil. 

Ti,  kteří  tehdy  s  knížetem  byli, 

ti  Havlovi  a  Boršovi  pálili. 
25.   A  kdež  Němce  potkali, 

ihned  mu  nos  uřezali. 

Boreš  s  Havlem  ze  země  jeli, 

mnoho  lidí  s  sebou  přivedli. 

Tehdy  kníže  před  Mostem  ležel 
30.   a  Boršovi  statky  pálil. 

Tu  ti  dva  páni  knížete  podstoupili 

a  udatně  ho  pobili. 

Ti  dva  páni  jali  se  za  knížetem  jezditi. 

kníže  se  nemohl  sebrati. 
35.   Kníže  se  svými  pomocníky  otci  na  milost  šel, 

jen  Ctibor  se  svým  synem  ze  země  vyšel.  — 

Král  kázal  svého  syna  s  jeho  oblíbenci  k  obědu  po- 

kázal  jim  královský  oběd  dáti.  [zváti, 

Když  za  stolem  vesele  seděli 
40.   a  již  bezpečni  byli, 

král  poslal  všem  ryby  bez  hlav  syrové. 

Spatřivše  to,  seděli  jako  zmámení  vlkové. 

Knížete  stříbrnými  okovy  spoutali, 

jiné  všecky  do  věže  vmetali. 

156 


Knížata  knížete  z  vezení  vybavili, 
ale  druzi  po  tři  léta  ve  vězení  byli.  - 
Němci  Ctibora  rádi  přijali, 
bezpečnost  mu  dávajíce,  velmi  jej  ctili. 
Potom  ho  i  se  synem  králi  prodali, 
do  Prahy  je  svázány  poslali. 

Král  kázal  Ctiborovi  na  Petříně  prknem  hlavu  sra- 
syna  Jaroše  na  kolo  vbíti.  [žiti. 

Ten,  jenž  říkal,  že  by  mohl  i  Bohu  raditi, 
nedovedl  sebe  ani  syna  smrti  zbaviti. 
Když  Ctibor  na  smrt  šel, 
toto  lidu  pověděl: 
»Kdo  strasti  všeliké  se  zbýti  chce, 
neklaď  prstu  mezi  dvéře  a  veřeje. 
Věz  jistě,  že  tě  uskřípne: 
tak  všecky  příbuzný   hněv  mine. 
Tím  míním:  kdo  bez  škody  zůstali  chce, 
do  sporu  příbuzných  nemíchej  se! 
Řekni:  »Svoji  se  psi  hryzte 
a  cizí  nepřistupujte !« 

Že  jest  to  pravda,  svou  smrtí  jsem  zapečetil, 
běda  mně  nebohému,  že  jsem  to  tak  pozdě  pocho- 

[pil.« 

LXXXVI.  O  KPJŽÁCÍCH  A  21DECH. 

Tehdy  křižáci  do  Čech  přišli, 
ti  nad  židy  od  papeže  moc  měli. 

157 


Tu  moc  množstvím  stříbra  získali; 

s  sebou  mnoho  lidí  měli, 
5.   chtíce  od  židů  veliké  peníze  bráti 

anebo  je  všecky  zjímati. 

Král  na  tu  válku  počal  nedbáti, 

praviv  obojím:  »Nechci  se  do  toho  míchati. 

Drž  se  každý  svého  práva, 
10.   kdo  zvítězí,  hlava  jeho  bucf  zdráva.« 

Král  židům,  aby  se  bránili,  znamení  dal: 

»Zbijeteli  je,  nepočtu  vám  za  vinu«  říkal. 

Židé  tajně  brnění  a  lidi  si  opatřili. 

Když  na  ně  křižáci  udeřili. 
15.   židé  křižáky  pobili, 

na  dvě  stě  Němců  tehdv  zbili. 


LXXXVII.  O  SKONÁNÍ  SV.  ZDISLAVY. 

Léta  od  narození  Jezu  Krista  milostivého 
tisícího  dvoustého  padesátého  a  druhého 
svatého  života  paní  Zdislava  se  světa  sešla, 
pro  niž  nešťastným  veliká  útěcha  vzešla. 
5.   Pět  mrtvých  vzkřísila, 
mnoho  slepých  osvítila, 
chromých  a  malomocných  mnoho  uzdravila, 
jiným  nešťastným  veliké  pomoci  činila.       [znásilnil. 
Stalo   se,   že  pan   Všeslav,  šed   k  židům,  židovku 
10.   pak  žid,  do  domu  jej  přivábiv,  do  smrti  ho  zardousil. 

158 


Přátelé  ho  pomstili 

a  proň  mnoho  židů  zbili. 

Král  ty  všecky  chtěl  zbíti, 

musili  všichni  ze  země  jíti. 

Pak  milosti  královy  nabyli 

a  s  židy  se  smluvili. 

Ale  že  se  židy  bíti  opovážili, 

proto  židovský  klobouk  na  štít  vzali. 


LXXXVIII.  [VOLBA  ClSARE,  VÁLKA  S  UHRY.] 

Tehdy  říšský  král  volen  byl, 

proto  tam  král  rychle  tři  pány  vypravil: 

Hrona  z  Náchoda,  Smila  Světlického 

a  pana  Havla  Jablonského. 

Hron  byl  v  radě  ze  všech  nejmoudřejší  nazván, 

proto  mu  byl  říšským  králem  český  lev  na  zlatém 

Havel  kopím  dobyl  polovičního.  [štítě  dán. 

pan  Smil  kláním  dobyl  za  znak  kapra  červeného. — 

Tehdy  Uhři  Moravu  zhubili, 

ale  Uhři  knížete  Přemysla  nikde  nezbili. 

Kam  se  jen  obrátili, 

všude  Přemysla  viděli. 

Tomu  se  Uhři  velmi  divili 

a  škodu  od  něho  velikou  měli. 

A  když  Čechové  přišli, 

Uhři  tajně  ze  země  vyšli. 

159 


LXXXIX.  O  PŘEMYSLU  II.,  PÁTÉM  KRÁLI 
ČESKÉM. 

Toho  léta  král  Václav  sešel, 

po  něm  Přemysl  jako  krásný  květ  vzešel. 

Jako  by  růži  prostřed  louky  postavil, 

tak  Bůh  českou  zemi  Přemyslem  proslavil. 
5.    Velmi  krásné  mravy  měl, 

postavy  hrdinské  byl. 

V  radé  nebylo  moudřejšího, 

v  mládí  nikde  knížete  štědřejšího. 

Uměl  rozuměti  každému  stavu, 
10.   s  úsměvem  před  každým  sklonil  hlavu. 

První  vojnu  proti  Prusům  udělal: 

z  pohanu  mnoho  křesťanů  nadělal. 

Tehdy  bavorští  loupežníci  do  Čech  jezdívali, 

mnoho  nešlechetnosti  dělávali 
15.    i  veliké  pány  jímali, 

paní  i  také  panny  brali. 

Tehdy  kníže  jal  se  vévodovi  žalovati, 

vévoda  nechtěl  svých  potrestati. 

Stalo  se,  že  těch  Fiavorů  skoro  třicet  jali, 
20.   vsadivše  je  po  řadě  hlavy  jim  stínali. 

Spatřili,  že  jeden  sešedivěl  v  letech  patnácti, 

očekávaje  s  hrůzou  své  smrti. 

Přece  mu  neodpustili, 

s  jinými  hlavu  srazili. 

160 


25.   Znovu  jal  se  kníže  žalovati, 

vévoda  začal  na  to  nic  nedbáti.  — 

Kníže  mlád   jsa.   mladého  se  skutku  dopustil. 

s  malým  vojskem  vpád  do  Bavor,  oheň  pustil 

Půl   země  v  popel  obrátil. 
30.    uprostřed  Bavor  své  stany  postavil. 

Sebrav   své  vévoda,   dal  knížeti   pověděti, 

že  s  ním  zítra  bude  boj  míti. 

Spatřiv  kníže,   že   s   ním  nemůže   bojovati, 

sám  šestnáctý  jal  se  k   Rakousům  utíkati. 
35.    Cechové  kázali,  aby  za   nimi   střelci  stáli. 

sami  k  městu  Cyrndorfu  se  bráti  počali. 

Nepřátelé  se  všech  stran  Cechy  obstoupili. 

V  Cyrndorfu  most  Bavoři  podťali, 

tak  že  sotva  visel 
40.    a  div  že  nesletěl. 

Nepřátelé  rychle  přikvapili 

a  k  tomu  městu  Cechy  zatlačili. 

Když  české  vojsko  k  tomu   městu  došlu 

a  když  po  mostě  šlo 
45.   tu  se   most  s   nimi  propadl, 

s  mnohými  dobrými  do  řeky  spadl. 

Okolo  jiných  zapálili  město  Bavoři, 

kdo  tam  byli,  umějí   vyprávěti  o   tom  hoři. 

Musili  Cechové   vévodovi  slíbiti. 
50.    že  kde  rozkáže,  chtí  se  postaviti. 

Vypraviv  vojsko,  kníže  silně  do  Bavor  šel. 

ze  země  dříve   nevyšel, 

161  11 


až  všechnu  zemi  popelem  položil, 

mnoho  pustých  hradů  zůstavil. 
55.   Hrady   velmi    vysoké   stály, 

ale  v  krátkém  čase  Čechové  jich  dobývali. 

A  na  hradech  mnoho  Bavorů  tehdy  shořelo 

a  mnoho  pak  hladem   zemřelo. 

Nebo  těch  válek  kníže  skoro  deset  učinil 
60.    a  dokud  byl  živ,  ze  své  škody  je  vždy  vinil. 

Mnozí  šlechtičtí  páni  své  hrady  petlicí  zavřeli, 

se  svou  čeledí  byli  v  Cechách   a  žebrali. 

Toho  času  biskup  Mikuláš  se  světa  sešel, 

po  něm  Jan  štědrý  na  biskupský  stolec  vzešel. 
65.   Kníže  Přemysl  Markétu  za  choť  pojal, 

s  ní  věnem  Rakousy  dostal. 


XC.  O  NAHÁČÍCH. 

Léta  od  narozeni  Syna  Božího 
tisícího  dvoustého  padesátého  devátého  [1261] 
starý  blud  novým  způsobem  na  jevo  vyšel 
a  toho  léta  do  Čech  přišel, 
5.    Naháči  tehdy  chodili 
a  všecku  zemi  prochodili. 
Ti  svůj  hřbet  obnažili 
a  v  blátě  ležíce  biči  bili 
Ti  služby  boží  tupili 
10.   i  také  kněží   haněli 

162 


řkouce:    »Naše  jest  lepší  pokání, 

nežli  vaše  nemoudré  volání.* 

I  nutili  v  Boži  službě  přestati 

a  to  se  musilo  státi. 
15.    Čeští  páni,  spatřivše  je,   jak    tak   chodí, 

nevědouce,  proč  to  činí, 

taktéž  se  s  nimi  chodíce  mrskali. 

Paní,  v  svém  houfu  chodíce,  taktéž  dělaly. 

Kdyby  byli  chtěli  užitek  duši  míti, 
20.    měli  to  od  kněze  za  pokání  vzíti. 

Ale  ti  první  naháči  zlý  úmysl  měli, 

neboť  to  pro  čerta  Lucipera,  aby  na  svůj  stolec 

Když  to  na  ně  Římané   zvěděli,       [vstoupil,   činili 

všem  ohněm,  jako  kacířům,  životy  odňali; 
25.    neboť  kacíři  byli. 

svůj  tajný  blud  tak  zjevili. 

XCI.  O  VÁLCE  A  O  ROZVODU  MARKÉTY  RA 
KOUSKÉ. 

Pak  kníže  šel  na  Belu,  krále  uherského, 
na  svého  nepřítele  dávného. 
Když  Čechové  u   Stožce   leželi, 
hrabě  z   Cyrdika   a  Weissové  na  výpravě  byli. 
5.   Na  ty  Rakušany  Plavci  udeřili, 
ti  mnoho  Rakouských  zbili. 
Pak  Čechové  a  Uhři  proti  sobě  šli, 
s  obou  stran  řeky  Moravy   se  sešli. 

163  11* 


Uhři  na  tom  místě  dva  dni  státi  slíbili 
10.   a   Čechové  zpátky  ustoupili. 

Uhři  svého  slova  nedrželi, 

té  noci  na  Čechy  udeřiti  chtěli. 

A  jakmile   Moravu    přebředli, 

hned  na  Čechy  vyjeli. 
15.   Kníže  český  na  Uhry  se  vrátí, 

jme  se  s  nimi  bojovati. 

Rod  »Růže«   nejprve  Plavce  pobil, 

Boreš  vozů  uherského  krále  dobyl. 

Když  ty  vozy  domů  přivezl, 
20.   prst  sv.   Jana  Křtitele  mezi  klenoty  nalezl.  ^ 

Kdo  bys  chtěl  ten  sv.  prst  viděti, 

na  Osece  mohl  bys  jej  ohledati. 

Tehdy  kníže  český  statečně  krále  uherského  pobil, 

mnoha  měst  a  hradů  dobyl.  —  — 
25.   Kníže  Rakousy  po  ženě  měl, 

odtud  k   moři  všechny  země  držel. 

Potom  se  kníže  korunoval 

a  tím  všechnu  svou  čest  zosnoval. 

Markéta  dosti  letitá  byla, 
30.   proto  již  na  dítky  naděje  neměla. 

Proto  legát  a  Mohučský  to  manželství   rozloučili; 

Markétě  za  věno   ani   třísky  neposkytli; 

za  Rakousy  jí   nic  nedali, 

proto  proti  králi  málem  všichni  knížata  povstali. 


164 


XCII.  O  NÁSILÍ.  JEŽ  KRÁL  ČINIL  ČESKÝM 
PÁNOM. 

Léta  od  narození  Syna  Božího 

tisícího  dvoustého  šedesátého  čtvrtého  [126(j] 

byl  hlad  v   zemi  veliký: 

proto  mřel   mnohý  lid,  nejvíce  plzeňský. 
5.   Potom  král  počal  svých  nedbáti. 

města  i   vsi  počal  Němcům  dávati, 

Němce  jal  se   zdmi  hraditi, 

pánům  počal  násilí  činiti. 

Své   vladaře  na  Vítkovice  pustil, 
10.   násilí  jiným  pánům  činiti  dopustil.  — 

Proto   se  páni  někteří  rozhněvali. 

Rudolfa,  říšského  krále,  naň  pozvali 

řkouce:   »Lépe  jest  dědictví  pusto  míti, 

než  aby  měli  Němci  na  králův  rozkaz   držeti. « 
15.   Rudolf  do  Rakous  přijel, 

král,  podle  německé  rady,  k  němu  jel. 

Tu  král  Rudolfovi  vše  své  země  odevzdal, 

Rudolf,  jiné  sobě  podržev,  Cechy  a  Moravu  králi 

Král  pustiv  za  rohy,  počal  za  ocas  chytati,      [dal. 
20.   i  jal  se  proti  Rudolfovi  jako  bez  vesla  proti  vod6 

Ach,  škoda  krále  šlechetného,  [hrabati. 

že  nedbal  národa  přirozeného, 

jímž  nabyl  jména  dobrého 

a  také  panství  velikého, 

165 


25.   s  nímž  by  by!  .mohl  více  dobýti, 

své  nepra  těly  všecky  zbíti. 

I  jal  se  král  svých  tupiti 

a  kde  mohl,  je  hubiti. 

Závise,  výborného  rytíře,  ze   země  vyhnal, 
30.   Vítkovice  s  Ústského  hradiště  zahnal, 

Budějovice  odňal  Cíčovi, 

Poděbrady  Vilémovi. 

Kladsko  odňal  Zvířetickým 

a  Louny  Zerotínským. 
35.    Jiným   pánům   odňal    mnoho   jiného, 

činil  jim  mnoho  zlého. 

Pana  Beneše  kázal  ve  věži  upáliti: 

ty   skutky  nemohly  mu  dobře   dopadnouti. 

Vdovy  k  Bohu  naň  žalovaly 
40.   i  sirotci  naň  plakali. 

Volání   těch   rovně  před  Boha  šlo, 

neboť  se  jim  od  krále  násilí  dělo. 

Proto,  když  Cechů  měl  potřebí. 

od  ruch  míti  nemohl  hotové  služby. 
45.    Cí  kleště  liška  vědomě  ohryzla, 

nouzi  majíc  potom  od  něho  se  vzdálila.        [vinouti, 

Taktéž  král  neodvážil  se  v  nouzi  k  Čechům  při- 

věda,   že   nemohou   smutku   tolikého  zlého   zapo- 

Rekl  král:  »Až  se  z  vojny  vrátím,  [menouti. 

50.   Čechům  velikou  práci  zavalím. 

Chci  Petřín  šarlatem  pokrýti 

a  na  pražském   mostě  nebude   Čecha  viděti. « 

166 


Zrovna  živ  býti  nechtěl, 

když  takovou  řeč  zjevně  mel. 
55.   Málo  Cechů  s  sebou  pojal. 

s  Němci,  za  své  již  je  maje,  se  bral. 

Závise  s  Rudolfem  šel  se  svými  bratřími, 

to  králi  českému  škodilo  velmi; 

neboť  ten  jeho  moc  všecku   věděl, 
60.   v  jeho  vojsku  přátely  měl. 

Když  z  jitra  již  boj  chtěli  svésti, 

Závise   dal  králi  pověděti, 

kdyby  mu  chtěl  milostiv  býti, 

že  by  mu  chtěl  z  rána  užitečně  posloužiti. 
65.   Král  na  tu  řeč  nechtěl  ani  stan  postaviti 

řka:  »Než  bych  to  učinil,  raději  se  dám  zabíti. « 

Tehdy  král  s  Němci  proti  Rudolfovi   do  boje  vešel 

a  pohříchu  ten  tu  sešel. 

Ta  žalost  se  stala  na  den  sv.  Rufa  v  pátek, 
70.   ten  sv.  mučeník  jest  veliký  svátek, 

léta  od  narození  Syna  Božího  VIII.] 

•tisícího  dvoustého  sedmdesátého  osmého.  [1278,   26. 


XCIII.  O  RUDOLFOVI,  KRÁLI  ŘÍŠSKÉM. 


Rudolf  po  bitvě  do  Cech  šel, 
ale  markrabí  braniborský  přišel, 
hodlaje  za  královice  s  ním  bojovati. 
Zvěděv   to  Rudolf   počal   ustupovati. 

167 


5.    Braniborský  markrabě  v  zemi  se  uvázal, 

svého  příbuzného,   královice   Vaňka,   do  Sas   od- 

Záviše  Vítkovic  pojal  za  choť  královnu  Tvézti  kázal. 

a  vedl  proti  Němcům  úspěšně  válku. 

Měšťané  do  měst  mnoho  Němců  pustili, 
10.   s  nimiž  měšťané  zemanům  mnoho  zlého  činili. 

Poplenivše  je  vypálili, 

zjímavše  je,  duši  z  nich  vypudili. 

Sami  páni   jali   se  vaditi, 

to  počalo  zemi  nejvíce  škoditi.  — 
15.    Znovu  se  jali  mířiti, 

proti  Němcům  výpravy  činiti. 

Časté  boje  s  Němci  mívali 

a  mnoho  jich  na  Němcích  získávali. 

Okolo  Prahy  pan   Ctibor   Lipnický, 
20.   okolo  svých  statků  Jaroslav  Jablonský. 

V  Albrechticích  Mutyně  Skuhrovský, 

u  Hořiněvsi  Mutyně  Vřešťovský, 

Tas  Wiesenburský,  Bertram  s  troubou  Zebínský, 

pan  Hynek,  slovutný  rytíř,  vojensky 
25.   s  cizozemci  se  srazili, 

tu  jich  velmi  mnoho  zbili. 

Pan  Hynek  z  Dube  také  rány  dával. 

od  jeho  rázů  jako  hrom  hřímal. 

Mlatem   německé  helmy    koval, 
30.   z  nichž  světlý  oheň  vyskakoval. 

Křičel  vždy  neustále: 

»Vrhněte  se,  hrdinové,   rychle  na  ně!« 

168 


.felio  hrdinstvím   Čechové  vítězívali. 

všechnu  chválu   inu  vzdávali. 
35.   Kde  se  Čechovů   s   Němci  potkali, 

mezi  sebou  se  Němci  ptali: 

»Vidíte-li  z  Dubě  pana  Hynka? 

Proti  jeho  ránám  jsou  naše  helmy  jako  dýnka.« 

Jakmile  o  něm  zvídali, 
40.   hned  utíkali. 

Tak  se   ho  Němci  báli, 

až    ho  Dětřichem   Berounským   zvali. 

Proto  se  Němcům  české  baby  smály: 

neboť  kdežkoli  je  uhlídaly, 
45.   Hynkem  Dubským  je  strašívaly. 

Neboť  dříve  Čechové  žalost  mívali, 

že  je  Němci  zrovna  vyhladiti  chtěli. 

Když  vladykové  do  města  jezdívali. 

klobouk  jim  shodivše,  hlavy  jim  stínali. 
50.   To  se  od  měšťanů  vladykům   dalo, 

mé  oko  to  často   vídalo. 

Tehdy  kněz  Jan.  šlechetný  biskup  sešel. 

po  něm  Dobeš   na  biskupský   stolec  vzešel. 


XCIV.  O  HLADU.  JENŽ  BYL  PO  SMRTI  KRÁLE 
PŘEMYSLA. 

Po  králově  smrti  třetí  léto      [mým  Bohem  prokleto, 
byl   hlad  v  Čechách.   Praví,  že  to   léto  bylo  sa- 


169 


že  lidé   mrtvolu   lidskou   i   své   děti   jedli. 
Až  hrůza  bylo,  tak-  velmi  mřeli, 
5.   že  v  každém  městě  vůz  byl, 
ten  nic  jiného  nečinil, 
jen  že  umrlce  vozil, 
najednou  více  než  deset  do  jámy  shodil. 
Pak   příští   rok   takový   dostatek   byl, 
10.   že  korec  žita  šest  zlých  penízků  platil. 

O  VÁCLAVU,  KRÁLI  ŠESTÉM. 

Pak  páni  královice  Václava  ze  Sas  dostali, 

všechna  města  i  hrady  zálabské  zaň  zastavili. 

Pak  kníže  v  brzku  celou  zemi  cizozemců  zbavil, 

dobrý  pokoj  v  zemi  upravil. 
15.   Tehdy  Závišovi   pro  matku  hlavu  sfal, 

jeho  bratry   ze  země  vyhnal. 

Pak   dobyl  kníže   knížectví   krakovského, 

pak  Kališe,  knížectví  pomořansikého, 

a  království  poznaňského. 
20.   Neboť  královnu  polskou  za  choť  vzal 

a  ty  země  věnem  dostal. 

Kníže  sieradzský  počal  mu  v  Polsku  překážeti, 

kníže  český  musil  naň  jeti. 

Před   Sicrazem   mnoho   rytířů  pasovali, 
25.   Sieraze  jako  hračkou  dobyli. 

To  se   stalo  od  narození  Syna  Božího 

tisícího  dvoustého  devadesátého  třetího.  [1292] 

170 


Tehdy  pan  Jan  z  Michalovic  na  turnajích  po  Rýnu 
tu  slavné  kláv  touž  cestou  do  Cech  přijel.  [jel, 

30.   Tehdy  kněz  Dobeš  sešel, 

Řehoř  na   biskupský  stolec  vzešel. 


XCV.  O  KORUNOVANÍ  KRÁLE  VÁCLAVA. 

Pak  kníže  Václav  přijal  korunu  království  českého. 

potom  korunu  království  polského. 

V  zemi  rozličné  mince  zrušil, 

dobrý  peníz,   totiž  groš,  ustanovil. 
5.    Bůh  králi  stříbrné  hory  otevřel, 

od  nepřátel  žádného  odporu  neměl. 

S  vůlí  také  krále  říšského 

dobyl  markrabství  míšeňského. 

Pak  se  jal   král  Bohu  sloužiti, 
10.   Boží  čest  mnohým   způsobem   ploditi. 

Kláštery   rozličným  řeholníkňrn  stavěl, 

almužny  veliké  činil. 

Mší  mnoho  rád  poslouchal, 

hodiny  jako  kněz  říkal. 
!5.    V  tom  pokoji  v  svém  úřadu  zlenivěl. 

o  to  nejméně  dbáti  počal,  oč  měl. 

Knížecí  úřad  jest  na  soudě  seděti, 

žalobu  sirotků  slyšeti. 

On  sirotkům  na  soudě  nesedal, 
20.   dědictví  dívek  jiným  dával. 

171 


Sirotci,  vdovy  k  němu  volali, 
vdovy  s  dcerami  před  ním  klekaly, 
on  to  vida,  pryč  odcházel 
pánu   některému   rukou   soud    poroučel. 
25.   Ti  páni  tak  sirotky  soudívali: 
jejich   dědiny  sobě  přisuzovali. 


XCVI.  [KRÁL  VÁCLAV  A  NĚMCI.] 

Když  král   toto  násiií  v  zemi  dopustil. 

Bůh  na   krále  tento  nedostatek  pustil, 

že  do  své  rady  počal  Němce  pouštěti, 

jich  rady  se  velmi  držeti. 
5.   To  i!  něho  německý  rádce  zmohl, 

že  synu  Rudolfovu  k  říši  pomohl, 

jehož   otec  byl  zabil  otce  jeho. 

Proti  radě  věrných   vsadil  na  svou  hlavu  vraha 

O   radu   věrných  nechtěl   dbáti,  [svého. 

10.    počal   Albrechtovi   lidi  i  stříbro  posílati. 

To  bylo  zjevné  znamení, 

Božího  Syna   rozhněvání, 

že  byl  tak  ohloupen  rozum  jeho, 

že  za  přítele  měl  vraha  svého. 
15.   Albrecht  s  Čechy   Adolfa   krále  říšského  zabil; 

podnes  mluví  Švábi,  jak  v  té  bitvě  Smil  Ojiřovic 

Tehdy  biskup  Řehoř  sešel,  [se  bil. 

na  biskupský  stolec  kněz  Jan  vzešel. 

172 


O  KRÁLI  ALBRECHTU  JEDNOOKÉM. 

Když  Albrecht  s  Čechy  své  nepřately  pobil, 
20.   když  českým  stříbrem  i   zlatem   říše   dobyl. 

počali  Němci  měšťané  mu  listy  posílati, 

jej  proti  svému  králi  do  Čech  zváti. 

Když  Albrecht  v  říši  se  silně  uvázal. 

proti   českému  králi  práva   se  dotázal, 
25.   že  mu  nechce  stříbrných  hor  dáti 

ani   mu  nechce   nejlepších   tří   měst   v   své    zemi 

To  králi  českému  bylo  ke  škodě,  [vydati. 

že  měl  Němce  v  své  radě; 

oč  se  s  nimi    radíval, 
30.   to  Albrecht  ihned    zvídal. 


XCVH.  O  DVOU  KRÁLÍCH  VÁCLAVÍCH. 

Král  český  syna  Václava  měl, 

ten  již  králem  uherským  korunován  byl. 

Míně,  že  mu  bude  boj  s    říšským    králem    pod- 

pomyslil  dříve  do  Uher  k  synu  jíti.  [stoupiti, 

5.   Neboť  jedinkého  syna  měl, 

proto  jej   raději   v  Čechách  viděl. 

Čechové  mocně  v  Uhrách  na  tákoši  leželi, 

co  jim  libo,  to  činili 

Vjel  král  tehdy  do  Budína. 
10.    vzal  z  Uher  i  s  korunou  syna. 

i    173 


Král  se  se  synem  se  ctí  do  Čech   bral 

a  s  sebou  uherskou  korunu  i  klenoty  pobral. 

Albrecht,  král  říšský,  do  české  země  vešel, 

před  Hory  stříbrné  přišel. 
15.   Na  Horách  pan  Jan  z  Stráže  a  Jindřich  Lipský  byli, 

ti  hrdinové   ani  páchnouti  jim   nedovolili. 

Dětoch  z  Hořipníka  mnoho  švábských   pícovníků 

Švábů  mnoho  zbil.  [s  málem  lidí  pobil, 

Když  se  králův  lid  všechen   sešel, 
20.    Albrecht  útěkem  z  Čech  ušel. 

Jindřich  s  Ješkem  vždy  okolo  Švábu  byli, 

škodu  jim  velikou  činili. 

Ten  čin   Jindřichovi  pomohl, 

pro  své  hrdinství  od  toho  času  se  zmohl. 
25.   Když  bez  škody  vrah  z  země  vyšel, 

tehdy   král   český   pro   žalost    do   veliké   nemoci 

Někteří  mu  také  pomohli  k  tomu,  [upad  smrti  neušel. 

ale  tu  řeč  poroučíme  Bohu. 


XCVIII.  O  MLADÉM  KRÁLI  VÁCLAVU. 

Brzo  potom  král  Václav  sešel, 
po  něm  syn  jeho  Václav,  král  uherský,  vzešel. 
Držel   království  české  i   polské, 
na  místo  sebe  do  Uher  poslal  Otu,  kníže  bavorské. 
5.    Do  toho  dítěte  Vaňka   byla  k  dobrému  naděje, 
jeho  ujec,  král  říšský,  měl  obavy  veliké. 


174 


Ten  tři  Durynky  do  služby  krále  českého  dohodil, 

tím  vrah  český  se  světa  sestřence  sprovodil. 

Král  Vaněk,  jda  do  války,  do  Olomouce  přijel, 
10.    tu  se  k  němu  lid  mnohý  sešel. 

V  předvečer  sv.  Dominika  král  \   poledne  spát  šel, 

když  všichni  vyšli,  Durynk  před  komnatu  přišel. 

Před  králem  nebylo  strážce  jiného 

kromě  komorníka  jediného. 
15.    Durynk  před  komnatou  stál 

a  svého  tu  času  čekal. 

Král  Václav,  vstav   ze  spaní, 

činil  veliké  vzdjxhání. 

Jal  se  na  děkana  volati, 
20.   aby  k  němu  ráčil  vstáti 

řka:    »Pojcf  ke  mně,  stýská  se  mi.« 

Ten  Durynk,  sluha  nevěrný, 

jako  chtě  králi  na  schod  pomoci,  z  kouta  vyběhl, 

v  tu  chvíli  králi  hrdlo  probodl. 
25.   Ach,  Durynku,  zlý  člověče. 

co  jsi  spáchal,   nevěrnice! 

Co  ti  to  milé   dítě  učinilo? 

Snad  to,  že  tě  dary  velmi  obdařilo? 

takovou   zemi  osiřiti? 
30.    Proto's  jej  musil  zabíti, 

Snad  tvému  národu  jest  to  přirozeno, 

že  druhé  kníže  v  Čechách  od  vás  jest  zahubeno? 

O  nevěrných  tuto  bylo  by  více  mluviti, 

ale  poroučím  je  Bohu  souditi. 

175 


35.   Boží  soud  nalezne  i  tajného, 
*  snad  již  rozsoudil  jeho  smrtí  vinného. 

ještě  bude  některé  souditi. 

Na  tu  řeč  nedbám,  neboť  mám  o  Durynkovi  do- 

Toho  Durynka  hned  jali  [mluviti. 

•40.   ruku,   jíž  krále  zabil,  mu  uťali. 

Psi  jeho  tělo  všecko  snědli, 

té  ruky  snísti  nechtěli. 

To  se  stalo  léta  od  narození  Syna  Božího 

tisícího  třístého  šestého.  [1306,  4.  VIII.] 


XC1X,  O  RUDOLFOVI,  KRÁLI  ČESKÉM. 

Coť  pak  Čechové  učinili? 

Svého  nepřítele   za  knížete  sobě  zvolili, 

Rudolfa,  vévodu  rakouského, 

Albrechtova  syna,  krále  říšského. 
5.  Nepřítel  nemůže  dobře  učiniti! 

Jsa  český  kníže,  chtěl  všechny  české  pány  zbíti. 

Kdo  tomu  nechce  věřiti 

a  chtělli  by  tím  jist  býti, 

otaž  se  pana  Jana  Vartemberského 
10.   nebo  pana  Jindřicha  Lipského.  — 

Kníže  Rudolf  neknížecky  se  měl  u  štola: 

v  jeho  kuchvni  vždy  se  kaše  vařila. 

Snad  to  pro  lék  činil, 

neboť  slabého  těla  byl. 


176 


15.   Tehdy  pravé  princezny, 

ty  šlechetné  Václavovny. 

násilím  s  hradu  pražského  svedli, 

do  podružství  do  města  uvedli. 

Snad  že  jejich  otec  totéž  sirým  pannám  činil, 
20.    Bůh  otcův  hřích  nad  dětmi  mstil.  — 

Pak  kníže  Rudolf  na  pana  Bavora  jel, 

v  té  válce  v  Horažďovicích  sešel. 

Neplačte  ho,  české  děti: 

neb  račte  to  jistě  věděti: 
25.   kdyby  byl  ten  kníže  déle  živ  býval, 

byl  by  byl  mezi  pány  veliký  boj  nastal. 

Listy  jim  po  vůli  dával, 

ale  jich  zlého  chytře  vyhledával. 

Nebo  tak  mu  otec  přikázal, 
30.   aby  se  na  českou  prosbu  nic  netázal, 

řka:    »Dej  Čechům  pergamenu  a  inkoustu  do  vůle, 

zase  jim  odejmeš,  šíji  jim  mečem  ohole.«  — 

Tehdy  Vilém  Zajíc  srdce  udatného, 

upřímný  přítel  národa  českého, 
35.   dobyl  Křivoklátu,  hradu  královského 

a  zbavil  ten  kraj  plenění  švábského. 


C.  O  VÉVODOVI  KORUTANSKP.M. 

•  'i 

Pak  učinili  králem  Jindřicha,  knížete  korutanského. 
člověka  velmi  dobrého,  k  té  věci  zcela  nevhodného. 


177  12 


Ten  za  choť  sestru  královu  měl, 

tomu  král  Václav,  jeda  na  vojnu,  zemi  poroučel. 
5.   Ten  kníže  jiné  práce  neměl, 

nežli  že  rád,  boží  člověk,  syt  býti  chtěl. 

Tehdy  říšský  král  na  českou  zemi  se  vypravil, 

přijev  do  Cech,  silně  se  před  Horou  položil. 

Ale  když  byl  na  cestě,  pan  Plichta  z  2erotína, 
10.   ten  proslavený  hrdina, 

mnoho  škody  učinil  na  koních  i  na  lidech  říš- 

tím  velikou  čest  učinil  rodu  svému.  [skému: 

Tehdy  pan  Jindřich  Lipský 

a  pan  Beneš  Vartemberský, 
15.    své  přátely  s  lidmi  sebrali, 

proti  říšskému  na  Hory  se  brali. 

Tu   práce    mnoho   podstoupili, 

ani   před  Horníky  bezpečni  nebyli. 

Mnoho  mu  škody  učinili, 
20.   Hory  a  Kolína  mocí  obránili. 

Tolik  škody   od    nich  měl, 

že  již  z  země  jeti   chtěl. 

Němci  z  měst,  když  jejich  pohromu  znamenali, 

na  svá  města  je  pozvali. 
25.    Hradečtí,  ti  vše  zlé  zemi  počali, 

Mýtští,  Chrudimští,  Bydžovští,  Poličtí  dokonali. 

Ti  Šváby   do  svých  měst  pustili, 

mnoho  zlého  zemi   učinili. 

Ti  na  Čechy  je  vodili, 
30.   Čechy  kupujíce  mučili. 

178 


Čechové  na  rozličných  cestách  Šváby  pobili 

a  mnoho  jich  v  Čechách  zbili.  — 

Stalo  se,  že  se  Švábi  v  Chrudimi  sebrali 

a  do  Mýta  jdouce,  mnoho  vsí  vyloupili. 
35.   Někteří  Čechové  varovali  Šváby 

řkouce:   »Vězte,   že   na  vás  Čechové  číhají.« 

Švábi  jali  se  chlubiti, 

že  každý  chce  deset  Čechů  podstoupiti. 

Mezi  Turovem  a  Opočnem  Čechové  se  se  Šváby 
40.   Čechové  s  nimi  v   tuhý  boj  vešli.  [sešli. 

Neboť  málo  Čechů  proti  mnohým  Švábům  šlo 

a  mezi   Šváby  devět  bývalých  hrabat  bylo. 

Přece  Čechové  ctně  Šváby  pobili 

a  mezi  sebou  všechny  koně  zbili. 
45.   Ctibor  z  Uherska  ten  tu  nejlépe  si  vedl 

a  ten  mnoho  dobrých  vězňů  domů  přivedi. 

CI.  O  ALBRECHTOVI,  ŘÍŠSKÉM  KRÁLI,  ČESKÉM 
NEPŘÍTELI. 

Na  léto  nepřítel  český,  Albrecht,  počal  do  Čech  jíti. 
hodlaje  překotem  národ  český  zahladiti. 
Sedláci  s  kosami  s  ním  šli, 
ti  všechno  obili  na  poli  posíci  chtěli, 
5.  aby  Čechové  hladem   se  rozlezli 
(a  Švábi  v  pustou  zemi   vlezli) 
a   hradů  aby   nemohli  držeti, 
řkouce.    »My  budeme  v   městech   ležeti. 

179 


Nám  z  jiných  zemí  potravu  povezou, 
10.   Čechové  z  hradů  i  ze  země  hladem  polezou. « 
Ale  ten  Bůh,  jenž  spravedlivě  soudil, 
jinak  to  všecko  uklidil.  — 
Jda  do  Čech,  když  se  pres  Rýn  vezl, 
Ješek,  jeho  synovec,  na  strýci  se  svezl. 
15.    Ten  šlechetný  jinoch  zabil  tu  strýce  svého 
a  tím  i  pomstil  krále,  ujce  bratra  svého. 
Ten  Ješek  byl  syn  sestry  krále  českého 
a  proto  zbavil  i  Čechy  nepřítele  ukrutného. 
A  také,  že  se  neslušelo  než  od  svého  sejíti 
20.   tomu,   jenž    tak    nevěrně   se   opovážil   svého   se- 
střence zabiti. 

CIL  O  ŠPATNÝCH  ČESKÝCH  ZVYCÍCH. 

Pak  se  čeští   páni  špatných  zvyků  chytali, 
pro  kratochvil   v   kostky  hráli. 
Co  dříve  lotrům  za  zlé  měli. 
toho  se  páni  sami  přidrželi 
5.    řkouce:   »To  v  jiných  zemích  lotři  činí 
a  z  velikého  bláznovství  je  viní.« 
Špatného  zvyku  se  chytali 
a  o  dobrý  nic  nedbali. 
Chceš-li  se  ty  cizích  zvyků  chytiti, 
10.   hleď,  můžeš -li  to  v  které   zemi  spatřiti, 
aby  cizozemce  při  sobě  měli 
a  do  své  rady  je  pouštěli. 

180 


Kdybyste  se  vy  téhož  chytili, 

z  toho  byste  užitek  i  čest  ničli. 
15.    Ale  od  špatného  se  zvyku  uectného  chopiti, 

to  znamená  čestné  jméno  ztrátě  špatné  míti. 

A  pro  špatný  příklad  na  svůj  národ  teď  nic  ne- 

a  za  čest  mají,  že   v  kostky  hrají.  [dbají 

Tehdy  se  jali  bez  popruhů  kláti 
20.   a  panny  jim  za  dar  počaly  chrousty   posílati. 

Jali  se  cizím  paním  sloužiti, 

toho  bylo  více,  ale  oškliví  se  mi  i  jen  mluviti. 

Tak  páni  svou  kratochvil  měli 

a  menší  zemi  hubili. 
25.   Nebylo  nikoho,  kdo  by  se  za  pravdu  postavil. 

ani  kdo  by  českou  čest  napravil. 

Páni  kostky  a  turnaje  plodili 

a  měšťané  s  cizinci  o  nich  se  radili. 

Neboť   měšťané  se   neodvážili   nikam   vyjeti. 
30.   proto  jim  nemohli  déle    hověti. 

Pan  Jindřich  a  pan  Jan  v  Sedlci  byli, 

Remunt  a  Hynek  kratochvil  v  Praze  měli. 

Ty  pány  Horníci  s  měšťany  jednoho  dne  jali 

a  životy  jim  -hned  odníti  hodlali. 
35.   Toho  někteří  učiniti  nedali, 

ale  v  tuhé  vazbě  je  chovali. 

Již  vidíte,  kdo  na  vysoké  stráži  si  hoví 

a  stále  kratochvil  maje  v  radě  nesedí, 

ten  v  svých  rukou  má  jistou  škodu 
40.   sobě  i  svému  rodu. 

181 


Ta  hanba  se  šlechtícími  nikdy  nestala 
a   ta  příhoda  chlapům  naučení  dala. 
Kdyby  byli  chtěli  dobře   rozinu  míti, 
nebyli  by  dali  cizím  v  Cechách  té  moci  míti. 
45.    Nestálé   jsou  časy: 

*  kdo  dnes  stříbro  dávají,  zítra,  budou  vrazi. 

*  Chlap  ze  své  vůle  tobě  nic  nedá; 

*  klanějě  se  tobě,  svého  času  hledá! 

*  Bude-li  někdy  moci  s  tebe  býti, 
50.   káže  své  i  s  úrokem   zaplatiti. 

Teď  vidíte,  páni,  držíte-li  se  dobré  rady. 

dávajíce  cizozemcům  v  zemi  hrady. 

Kdyby  vás  nebyli  měli  kde  zavírati, 

nebyli  by  se  opovážili  proti  vám  vstáti.  - 
5h.   Příbuzní  těch  pánů  za  ně  se  zaručili, 

až  je  přece  vyprostili. 

Přece  za  syny  chlapů  své  dcery  vdáti  musili, 

ale  přece  jim  potom  jejich  děti  vrátili. 

Neboť   dítky  roční  a  o  málo  starší  byly 
60.   a  urozené  dítky  u  Horníků  umíraly. 

A  proto  je  vrátili 

a  také,  že  příbuzní  se  za  to  přimlouvali. 


cm.  o  zavržení  korutanského. 


Kníže  od  pánů  zavržen  byl, 
tak  že  často  jísti  neměl. 

182 


Pozval  sobě  na  pomoc  příbuzného  svého 

Bedřicha,   markraběte    míšeňského. 
5.    Mnohým  se  zrádný  skutek  zdál. 

že  Míšeňský  s  malým  počtem  po  zemi  jezdíval, 

zemi  překotem  hubil 

a  nikdo  jemu  toho  nebránil. 

Před   Hory  bez  strachu   jel. 
10.   odtud  pak  před  Prahu  přijel. 

Kníže  v  městě  dlel, 

Míšňany  do  města  pustiti  chtěl. 

Měšťané  se  rozdělili: 

Kokotovici  a  Volframovici  s   Čechy  byli. 
15,    Velflovici  a  Od  kamene  s  Míšňany  se  spojili 

a  jim  pražské  město  zradili. 

Když  Míšňané  chtěli  tehdy  do  města  vejíti, 

druhá  strana  chtěla  brániti. 

Vítek  Ojířovic  tehdy  na  hradě  seděl. 
20.   Ten  pospíšiv  rychle  do  města  vešel, 

chtě  měšťanům  pomoci, 

ale  nemohl  proti  přemoci. 

Neboť  Volframovici  s  Kokotovici  na  špitál  běželi 

a  Míšňané  již  v  městě  volni  byli. 
25.   Velflovici  na  Novém  městě  Vítka  řetězem  zatáhli 

a  tu  jeho  i  jeho  lidi  zbíti  hodlali. 

Přece  se  té  síle  ubránili, 

ale  mnoho  koní  ztratili. 

Ale  že  řetězy  zataženi  byli, 
30.   kudy  vyjeti  neměli. 

183 


Sudek,  silný  jinoch,  tou  dobou 

řetěz  mečem  přeťal  jednou  ranou. 

Viděl  jsem,  když  na  hrad  jeli, 

jak  po  koni  pana  Vítka  střeva  se  vlekly. 
35.   Volfram  špitál  obsadil, 

s  druhé  strany  mostu  Pavlík  z  Lidic  se  usadil. 

Obojí  mostu  dobře  bránili 

a  pro  ně  Míšňané  volnosti  v  městě  neměli. 

Potom  se  smluvili 
40.   a  věž,  špitál  i  pražský  hrad  knížeti  postoupili. 

Kníže  hrad  svěřil  Heřmanu  Zvířetickému. 

rytíři  mladému,  ale  přešlechetnému, 

o  němž  jsem  věrnost  i  hrdinství  zvěděl 

a  pohany  žádné  o  něm  nezvěděl. 

CIV.  O  UKRUTNOSTI  MÍŠEŇSKÝCH. 

Pak  té  nemoudrosti  se  kníže  dopustil, 
že  za  týden,  vzav  hrad  Heřmanovi,  Míšňany   naň 
Míšňané  jali  se  zemi  hubiti  (pustil. 

a  Čechy  zajavše  ukrutně  mučiti. 
5.   Nemohlli  dáti  aspoň  korec  ovsa,  Čecha  zabili, 
nebo  ho  jinak  v  síle  zhubili. 
Dlaně  jim  prořezavše,  žíně  jim  provláčeli 
a  tak  je  ubožátka  po  hradě  a  jinde  vodili. 
Kníže,  to  vida,  se  usmíval 
10.   ani  jim  proto  nikdy  nic  neříkal. 

184 


Vilém  Zajíc,  upřímný  přítel  národa  svého. 

len  udatny  šlechtic  jal  se  želeti  toho  zlého. 

Vyčíhav  je  pobil  Míšňanů  mnoho, 

neboť  byli  hodni  toho. 
15.   Ten  věrný  šlechtic  Míšňanům  cti  ukrátí. 

neopovážili  se  více  na  této  straně  státi.  - 

Cechové  se  před  hradem  položili, 

na  předhradí  Míšňany  a  Korutance  pobili. 

Tu  Vítek  Ojířovic  hrdinsky  se  držel, 
20.   ten  šlechetný  rytíř  první  nepřátely  projel. 

Ale  již  by  byl  hnedle  jat  byl 

kdyby  se  byl  rychle  neobrátil. 

Tu  zabili  Kamýka.  rytíře  udatného 

a  Cechové  zajali  Auísteinéře,  hraběte  korutanského. 
25.   Tu  pan  Jan  z  Stráže  za  nepřátely  udatně  jel, 

a  byl  by  býval  za  nimi  docela  do  hradu  vjel. 

kdyby  byl  s  ním  most  do  příkopu  nesletěl. 

Na  ten  boj  jsem  já  z  města  hleděl. 

A  když  Cechové  s  Němci  bojovali, 
30.   tehdy  v  městě  Cechové  Němce  sekali. 

V  zástupích  Cechové  po  městě  chodili, 

ale  Němci  v  svvch  domech  zavřeni  byli. 


CV.  O  VKLlKf:  POVODNI  V  CECHÁCH. 


Léta  od  narození  Syna  Božího 
tisícího  třístého  desátého, 

185 


v  rozličných  krajích  taková  povodeň  byla, 

že  mnoho  vsí  i  lidí  zhubila.  [vzala. 

5.    U  Litomyšle   v  Heřmanicích  tanečníky  i  s  pištcem 

Ta  boží  spousta  na  den  sv.  Jakuba  se  dala. 

Druhý  den  v  Kladsku  skoro  celé  předměstí  potopila, 

a  tu  na  dva  tisíce  lidí  ztopila. 

Zvířata  plovaly  pod  Kladsko  na  kládách  a  řvaly, 
10.   domy  celé  a  na  nich  lidé  seděli. 

Tu  otec  se  synem,  matka  s  dcerou, 

syn  s  otcem,  dcera  s  matkou, 

pryč  od  sebe  plovouee,  žalostně  se  loučili, 

muž  se  ženou,  žena  s  mužem;  neboř  svou  smrt  cítili. 
15.   Již  tonouce  přece  v  naději  druh  druhu  se  zpovídali. 

přátelé  za  nimi  hledíce  v  pláčem  vlasy  s  hlavy  drali. 

Pak  na  stromech  kolébky  s  dětmi  živými  nalézali 

a  domácí  nářadí  po  stromech  sbírali. 

Tím  krajem  voda  mnoho  vsí  zkazila 
20.    a  mnoho  lidí  utopila. 


CVI.  O  VYPUZENÍ  KORUTANSKÉHO  A  O  KRÁLI 
JANOVI. 

Potom,  když  Cechové  viděli, 

že  v  Korutanském  pomoci  neměli, 

princeznu  Elišku  za  Jana,  syna  císařova,  vdali, 

toho  hraběte  z  Lucemburka  na  království  pozvali. 

186 


5.   Pro  Míšňany  Korutanského  vyhnali, 

lana  z  Lucemburka  za  krále  českého  korunovali. 

Toho,  Bože.  rač  dlouho  zachovati 

a  rač  jeho,  Tvůrce,  naučiti, 

aby  miloval  krajany 
10.   a  v  své  radě  měl  české  pány. 

S  těmi  může  cti  dojíti, 

bez  nich  nemůže  země  upokojiti. 

Buď  musi  krajanům  věřiti 

anebo  se  ctí  ze  země  jíti. 
15.   Pánům  radím,  aby  moudří  byli. 

a  kde  mohli,  pokoj  činili. 

Neboť  lépe  jest,  abjrste  vy  sami  zemi  upokojili, 

než  aby  vás  vaši  nepřátelé  soudili, 

šlechetných  jinochů  v  životě  nehubíce. 
20.   neboť  vám  jich  bude  brzo  potřebí  více. 
;::  Radím  vám:  rozum  svůj  při  sobě  meite. 

*  cizinců  do  země  nepouštějte. 

;:  Nechceteli  v  tom  moudří  býti, 

*  bude  sekyra  na  sebe  topůrka  činiti. 

25.   Radím  vám,  přijdeli  vám  některé  volení, 

*  varujte  se  skrze  les  na  křivé  dříví  chození. 

*  Co  tím  míním,  sám  znamenej: 

*  vol  ze  svého  národa,  cizího  nechej. 
Pomni,  čemu  Libuše  učila, 

.30.   jež  se  v  své  řeči  nikde  nezmýlila.  - 


187 


Mnoho  by  bylo  jiného  mluviti, 
ale  chci  při  tom  dosti  učiniti. 
Ta   kronika    mluví  od   narození   Jezu   Krista,   pána 

[našehc 
do  léta  tisícího  třístého  čtrnáctého. 


Dávno  již  v  Čechách  umění  dějepisecké  vydalo 
zralé  plody  jazykem  latinským,  když  neznámý  nám 
jinak  Čech  na  počátku  XIV.  století  zatoužil  také  po 
kronice  své  země  psané  jazykem  rodným.  Vida  však, 
xe  nikdo  nehodlá  psáti  česky  o  dějích  českých,  umínil 
si  složiti  veršem  (aby  se  lépe  pamatovalo)  takové 
skládání  sám. 

Veršované  skladby  historické,  dnes  nám  tak  ne- 
zvyklé, byly  na  počátku  XIV.  století  něčím  zcela  ob- 
vyklým; náš  autor  měl  vzory  soudobé  latinské  i  ně- 
mecké. Ale  jeho  skladba  liší  se  od  těchto  vzoru  úče- 
lem i  provedením.  Jeho  kniha  měla  vésti  k  lásce  ke 
kraji  a  národu  vlastnímu,  měla  býti  výstrahou  potom- 
kům a  napomenutím  k  dobrému.  Ar.i  mu  nešlo  tak 
přesně  o  dějinnou  pravdu,  o  zachování  všech  zpráv 
potomkům,  jako  spíše  o  to,  aby  ze  svých  čtenářů  vy- 
choval dobré  Čechy,  horlivé  vlastence  a  řádné  muže 
v  každém  směru.  Sbíral  proto  všecka  fakta,  která  mu 
mohla  v  tom  směru  posloužiti,  doplňoval  taková  vyprá- 
vění svými  vlasteneckými  úvahami  a  řečmi,  jež  vklá- 
dal dobrým  vládcům  do  úst  —  a  nedbal  ani  vnější 
tormy  úzkostlivě  ani  přesného   zaručení  dějinného. 

Hleděl  ovšem  si  opatřiti  co  možná  hojné  a  co 
možná  důkladné  prameny.  Sbíral  pověsti  jednotlivých 
rodů  šlechtických  a  shromažďoval  psané  kroniky  a 
letopisy.  Hlavní  své  zdroje  vypočítává  v  předmluvě: 
kroniku  pražskou,  břevnovskeu,  opatovickou,  vyšehrad- 

189 


skou  a  boleslavskou  Ale  jinde  vzpomíná  ještě  kroniky 
německé,  moravské  a  jiných  —  a  mv  'nemůžeme  s  ji- 
stotou ani  jediné   z   těch   knih   přesně  určiti. 

Obyčejně  (a  s  dosti  značnou  pravděpodobností)  se 
soudí,  že  kronikou  boleslavskou  (které  se  hlavně  při- 
držel) míní  slavné  dílo  prvního  kronikáře  českého, 
pražského  děkana  Kosmy  (t  11?5).  To  se  potvrzuje 
i  tím,  že  do  roku  1125  v  celku  vypravuje  asi  totéž 
s  týmiž  letopočty  jako  Kosmas  a  že  po  roce  1125  jest 
ve  velikých  nesnázích  chronologických.  Plete  si  data 
i  osoby,  události  hlavní  i  okolnosti  podružné  —  nemá 
krátce  již  onoho  vodítka,  jakým  mu  byla  dříve  kronika 
Kosmova.  Teprve  asi  koleni  roku  1270,  ke  'sklonku 
vlády  Přemysla  Ti.,  vstupuje  na  pudu  bezpečnější;  tu 
mu  poskytuje  již  opory  pamět  vlastní  a  pamět  starších 
vrstevníků,  od  roku  1280  i  vlastní  zkušenost;  od  té 
doby  již  sám  byl  dospělý  a  sám  se  dějů  veřejných 
účastnii  Za  vlády  Jindřicha  Korutanského  (1308 — 1310) 
žil  na  Menším  městě  pražském  a  někdy  v  té  době  pojal 
také  plán  sepsati  Kroniku  českou  jazykem  mateřským. 
Měl  k  tomu  nejlepší  vůli  a  pevnou  snahu  prospěti 
svému  národu.  Proto  vybírá  z  dějin  to,  co  může  po- 
učiti a  varovati;  dává  sám  rady  a  maučení,  vkládá  je 
do  řečí  svých  hrdin  —  a  aby  se  vše  lépe  pamatovalo, 
kroniku  veršuje  a  rýmuje.  Jeho  verš  jest  ovšem  velmi 
nestejný  (mívá  5 — 17  slabik,  podle  toho,  jak  brzy  při- 
padne na  slovo,  které  se  konečně  rýmuje),  jeho  rým 
velmi  prOiStičký  (pravidelně  se  u  něho  rýmují  jenom 
koncovky,  často  jenom  samohlásky).  Ale  toho  dbá 
pečlivě,  aby  jeho  výklad  byl  iasný  a  zřetelný  jakož 
nby   vybral   jen   takové   události   z    déjin,    které    mohou 

190 


vzdělávati  mysl  a  ducha  ušlechtiti;  vynechává  příhody 
mravně  závadné,  kterými  na  příklad  Kosmas  jako  leh- 
kým vtipem  dlouhé  své  dílo  koření.  »Aby  mě  kázaný 
nekázánu  řečí  nevinil*  (=  aby  člověk  dobře  vycho- 
vaný nevinil  mne  z  řeči  neslušné«)  —  tak  vysvětluje 
sám   svá  opominutí. 

Pro  svou  práci  byl  dosti  připraven;  znal  jistě  la- 
tinsky a  měl  aspoň,  jak  sám  řekl,  pět  »kronik«  před 
sebou:  Kosmu  a  nějaké  nám  neznámé  letopisy;  krom 
toho  čerpal  asi  z  neznámých  nám  nyní  legend  o  do- 
mácích světcích.  Ze  škoJy  znnl  asi  bajky  Ezopovy  a 
skládání  o  králi  Alexandrovi;  čítal  také  latinské  nebo 
německé  skladby  o  Rolandovi  a  jiných  podobných  re- 
cích středověkých.  Byl  snad  šlechtic,  snad  také  du- 
chovní: ale  více,  než  napsal  sám  o  sobě  ve  své  kro- 
nice, o  něm   nevíme. 

Kroniku  hodlal  patrně  ukončiti  nastoupením  Tana 
Lucemburského  Croku  1310),  ale  oozději,  před  rokem 
1322.  přidal  ještě  4  kapitoly  (takže  nyní  kronika  mívá 
110  kapitol)  o  událostech  z  let  1315—1318.  Pozdější 
čtenáři  a  opisovači  přidávali  později  ještě  nové  skladby 
téhož   rázu. 

V  době,  kterou  sám  zažil,  má  kronika  jeho  také 
cenu  historickou,  jako  záznam  očitého  svědka.  Pro  do- 
bu ostatní  nám  podává  záznamy  tradice,  jednotlivých 
pověstí  místních  i  rodových,  jak  žily  v  lidu  kolem 
roku  1300.  A  ien  někde  nalezneme  snad  výmysl  spi- 
sovatele samého. 

Nebof  náš  autor  (ač  pro  dobu,  kdy  ho  opustila  kro- 
nika Kosmova  (roku  1125)  až  do  té  doby,  kdy  sám  ji? 
děje    pamatoval    ''asi    roku    1270),    ímisil    velmi    mnoho 

191 


spoléhati  na  vlastní  dohady)  přece  nenáleží  k  oněm 
bajkářům,  jako  byli  na  příklad  souvěcí  kronikáři  pol- 
ští, kteří  místo  skutečností  podávají  pouhé  výmysly. 
Náš  kronikář,  vynikaje  přísným  smýšlením  mravním 
a  touhou  prospěti  národu  poučením  i  povzbuzením,  ne- 
psal jistě  vědomě  lži.  2e  ovšem  vybírá  a  s  chutí  vy- 
práví takové  události,  které  se  mu  hodily,  že  je  tedy 
tendenční  a  inikoli  nestranný,  to  se  u  středověkého 
kronikáře  rozumí  samo  sebou. 

Tendence,  která  z  jeho  kroniky  učinila  nejoblíbe- 
nější a  nejznámější  dílo  staročeské  literatury,  která  mu 
vynesla  mnoho  výtek,  ale  také  mnoho  pochvaly,  jest 
nenávist  k  nepřátelům  »českého  jazyka«,  hlavně  ovšem 
k  Němcům.  S  oblibou  vypráví,  kde  Němcům  Čechové 
měco  nepříjemného  provedli  (když  na  příklad  český 
princ  shodí  německé  abatyši  pec  do  příkopu,  když  čes- 
ký kníže  dává  na  potkání  Němcům  nosy  řezati  atd.), 
výstražně  připomíná  smutné  konce  těch  panovníku,  kteří 
Němcům  věřili  a  je  »plodili«,  dává  varovná  napome- 
nutí budoucím  potomkům  před  »lstí«  německou  a  do- 
tvrzuje to  příklady  z  vlastní  zkušenosti,  ze  smutných 
dob  braniborského  obsazení  země  české  1279—1282.  Je 
proto  dosti  po-divno,  že  zrovna  naše  kronika  byla 
první  dílo  českého  písemnictví,  které  si  Němci  hned 
ve  XIV.  století  (a  to  dvakrát,  veršem  i  prosou)  pře- 
ložili. Nic  překladateli  nevadila  tato  tendence  protinč- 
mecká,  leda  že  často  místo  »Němci«  kladl  »cizinci«. 

Není  ovšem  podivno,  že  se  tato  vlastenecká 
knížka  zachovala  v  mnohých  rnkopisích  (nejstarší  se 
chová  nyní  v  Cambridgi,  v  Anglii)  a  že  byla  záhy 
tištěna.  První  vydání  pořídil   roku   1620  účastník  české- 

192 


ho  odboje  Pavel  Ješin  —  a  to  skoro  úplně  bylo  zni- 
čeno; druhé  vydání  pořídil  teprve  roku  1786  obnove- 
ným jazykem  Fr.  F.  Procházka.  Pak  několikrát  kro*- 
niku  naši  vydal  V.  Hai.ka,  pro  žáky  s  poznámkami  po- 
dle jeho  vydání  roku  1874  Jan  Orth;  podle  rukopisu 
cambridgeského  vydal  ji  dvakrát  proi.  Mourek,  vě- 
decké vydání  podle  všech  rukopisů,  tisků  a  překladů 
pořídil  roku  1878  Josef  Jireček  (v  Pramenech  dějin 
českých). 

A  není  ovšem  také  divno,  že  o  této  bojovné  a  hor- 
livé kronice  bylo  hojně  a  mnoho  psáno,  že  bjrla  často 
citována  —  na  výstrahu  Čechům,  když  si  chtěli  voliti 
krále  z  rodu  německého  — ,  napodobována  (ještě  v  době 
husitské  skládány  podle  jejího  vzoru  verše  o  vítěz- 
stvích Čechů  nad  Němci)  a  žó  jí  užili  všichni  histori- 
kové čeští.  Již  první  nástupce  Dalimilův,  píšící  však 
prosou,  kronikář  Pulkava,  užil  jí  hojně  —  nejhojněji 
snad  pověstný  kronikář  XVI.  století  Václav  Hájek 
z  Libočan.  Ten  mezi  prameny  své  veliké  »Kroniky  če- 
ské«  jmenuje  také  Dalimila  Meziříčského,  kanovníka 
kostela  boleslavského.  Pozdější  jeho  opisovači  usoudili 
z  toho,  že  tento  Dalimil  sepsal  naši  kroniku  (ježto 
v  předmluvě  její  se  píše  o  knězi  starém  v  Boleslavi, 
jehož  kronika  byla  nejlepší).  Byl  to  ovšem  omyl,  který 
brzy  byl  ukázán.  Ale  protože  nicméně  naše  kronika 
nějakého  jména  potřebuje,  říká  se  jí  odtud  »Kronika 
tak   řečeného   Dalimila«   nebo    krátce   y>  Dalimil*. 

»Dalimil«  náleží  k  oněm  nečetným  památkám  starší 
literatury,  které  nejsou  přeloženy  ani  vytvořeny  podle 
cizích  předloh  —  a  které  mohou  (a  mají)  zajímati 
i  nového   českého  čtenáře.   Ovšem,  jeho  jazyk  je  nám 

193  13 


dnes  již,  třebas  nikoli  cizí,  přece  jen  hodně  obtížný. 
Proto  již  první  vydavatel  novověký,  F.  F.  Procházka, 
jej  přibližoval  jazyku  své  doby  —  ale  přiblížení  to 
dnes,  má-Ii  knížku  čísti  průměriný  vzdělanec,  musí  jíti 
ještě  dále.  Podle  myšlenky  proi.  dra  V.  Tille  je  zde 
tedy  ponecháno  z  původního  jazvka  »Dalimilova«  vše- 
chno to,  co  ještě  dnes  zachovalo  týž  tvar  a  smysl; 
kde  vsak  se  význam  a  tvar  změnil,  tam  dosazen  do 
textu  výraz  novočeský.  To  potom  někde  (ovšem  ne 
zhusta,  ale  přece  skoro  v  každé  kapitole)  vedlo  ke 
změně  rýmu  Dalimilova.  Neboť  Dalimil  užíval  pro  vše- 
chny tři  rody  minulého  času  jednoho  tvaru;  jako 
v  jediném  novočeském  zbytku  »vece«  =  »řekl,  řekla, 
řeklo«,  tak  mohi  Dalimil  snadno  rýmovati  »bratr  jide«, 
»sestra  jíde«  —  ale  novočeské  »bratr  šek,  »sestra  šla* 
se  ovšem  již  nerýmuje.  V  takových  případech  byle 
potřebí  přestaviti  slova  verše  a  spokojiti  se  mnohdy 
pouhou  asonanci.  U  básníka  skutečného  byl  by  to 
ovšem  hřích  proti  formě,  jehož  by  nebylo  lze  odpu- 
stiti; ale  veršovnické  a  rýmovní  uměni  Dalimilovo  stojí, 
jak  jsme  viděli,  na  tak  ;uízkérn  stupni,  že  se  takové 
»náhražkové«  verše  a  rýmy  příliš  od  vlastních  dali- 
milovských    neliší. 

K  textu  připojeny,  kde  to  bylo  krátce  možno,  opra- 
vené letopočty,  kde  bylo  potřebí  delšího  výkladu,  po- 
dán v  poznámce,  tyto  podány  jen  stručné  a  jen  tam, 
kde  toho  bylo  vskutku  nutně  třeba.  Čtenář  musí  stále 
míti  na  paměti,  že  Dalimil  je  sice  »kronika«,  ale  nikoli 
vědecký  dějepis. 

Bylo  by  se  snad  mohlo,  jako  často  činívají  Fran- 
couzi, pomýšleti   na  pouhý   prosaický    převod,   kde   by 

194 


bylo  bývalo  možno  hned  v  závorkách  podati  příslušné 
poznámky.  Ale  zdálo  se  mi,  že  by  Dalimil,  vysvlečený 
ze  svých  primitivních  veršů  a  rýmů,  nebyl  ani  Dali- 
milem; proto  jsem  provedl  úpravu  tak,  jako  ji  ostatně 
provádějí  již  staré  rukopisy  kroniky  XV.  století  nebo 
Všehrd,  Dačický  a  jiní- 

Text  byl  přijat  z  vydání  Jirečkova  v  Pramenech; 
odtud  vzato  i  rozdělení  (a  nadpisy)  jednotlivých  kapi- 
tol a  veršů.  Někde  ovšem  text  opraven,  někdy  i  roz- 
dělení, ale  jenom  na  málo  místech.  Pro  pohodlí  čtená- 
řovo připojena  po  straně  čísla  veršů  a  ve  špičatých 
[závorkách]  opravené  letopočty.  Tedy  praví-li  na  př. 
Dalimil  v  textu,  že  sv.  Václav  byl  zavražděn  roku  928 
a  stojí-li  po  straně  v  závorce  letopočet  [929!],  upo- 
zorňuje tato  cifra  čtenáře,  že  se  kronikář  mýlí  (bud 
sám  nebo  vinou  chybných  pramenů.)  Hvězdičkou  upo- 
zorňuje se  čtenář  na  hojné  Dalimilovy  sentence. 

A  tak  vychází  v  novém  svobodném  státě  českém 
starý  kronikář  v  novém  rouše,  aby  opět  budil,  jako  to 
bylo  jeho  cílem,  lásku  k  vlasti  a  národu,  lásku  k  rod- 
né řeči  a  dějinám  českým.  Jeho  prostý,  ale  od  kořene 
český  jazyk,  jeho  začátečnický  verš  a  rým  i  ve  svém 
novém  rouše  ukazuje,  že  pochází  ze  samých  počátků 
našeho  písemnictví.  Ale  i  on  má  svou  zásluhu  o  náš 
nový  stát:  v  dobách  těžkých  a  smutných  udržoval  ná- 
rodní vědomí  a  v  popelu  otroctví  živil  jiskru  naděje 
v  lepší  budoucnost.  Měl  poctivou  vůli,  čistou  snahu 
mravní,  pracoval  pilně  a  poctivě  —  a  to  je  konečně 
nejlepší  chvála,   iakou  můžeme  komu   uděliti. 

V.  F. 


195  13* 


POZNÁMKY. 

Úvod.  Kroniky  (vyšehradská,  břevnovská  atd.), 
jež  Dalimil"  vypočítává,  jsou  nám  ne- 
známy; boleslavská  obyčejně  se  pokládá 
za  kroniku  Kosmovu. 
Kapitola  II,  v.  14:  dědky:  podle  textu  Kosmova  mínísedo- 
mácí  bůžkové. 
VI,  v.  20:  vnuk  děda -.míní  se  zavraždění  Albrechta, 
císaře  německého,  synovcem  Ješkem 
švábským  r.  1308,  jenž  tak  pomstil  smrt 
svého  děda  Přemysla  II.,  padlého  r.  1278 
v  boji  proti  Rudolfovi,  otci  Albrechtovu. 
Amazonky  byly  známy  u  nás  z  kroniky 
Trojanské. 

do  klády  vsaditi     býval     obvyklý     trest 
poddaných  ;  nohy  bývaly  sevřeny  dvěma 
dřevy,  někdy  poutány  tak  i  ruce. 
čerti    se  směji    —    je  patrně    narážka 
na  místní  pověst  šáreckou. 
Přibek ;  vrch    u  Lovosic  dnes  neznámý, 
u  Kosmy  Pripek  nazvaný.  Druhý  vrch 
nazván  u  Kosmy  M  e  d  v  ě  z . 
XVIII,  v.  13:  Štír,  u  Kosmy  slově  Tyro,  patrně  podle 
roviny  Tursko. 

XX,  v.  33:  rajský    dvůr:     nyní     ambit,    sloupová 
chodba  kolem  nádvoří,  obyčejně  v  klášteře. 

XXI,  v.  64 :  na  jivě  se  oběsil    asi  jen  k  vůli  rýmu ; 
obyčejně  strom  ten  sluje  olše. 

XXII,  v.  41 :  znak  takový  není  nám  znám. 

XXIII,  v.  29:  v  Hradci:  míní  se  ovšem  Levý  Hradec; 
ve  v.  31  Praha  jest  ovšem  hrad. 

XXIV  :  58  :  Svatoplukův  konec  jest  nám  neznám  ; 
ale  možná,  že  Dalimil  vypráví  tu  podle 
několikerého  podání  najednou. 

197 


x, 

v. 

49 

XIII, 

v. 

8 

XIII, 

v. 

47 

XVII, 

v. 

39 

XXX, 

XXX, 

XXXII, 


XXV,  7 :  českého  hraběte  vzniklo  několikerým 
omylem;  podle  Kosmy  pocházela  z  kmene 
luiického ;  to  JDalimil  spletl  s  Luckem  a 
proto  mluví  o  Žateckua  hraběti  českém. 
10:  Pověst  o  kotlů  táhne  se  původně  asi  ke 

knížatům  polabským. 
53:  Původně    Hněza    místo    Hněvsa;  ale 
jména  u    Dalimila  bývají  často  zkažena. 

46:  Prusko  tehdejší  bylo  obýváno  kmenem 
pohanských  Prusů,  velmi  blízce  příbuz- 
ným s  kmeny  slovanskými,  jenž  vymřel 
v  XVII.  století. 
XXXIII,  9:  Mezka  jest  kníže  Měšekl.  (960—992), 
ale  Dalimil  míní  Boleslava  Chrabrého, 
jeho  nástupce;  tak  se  mýlili  všichni 
staří  dějepisci  čeští. 

2:  Prahou  míní  se  opět  hrad,     jako  často. 

3:  Polským  lesem  míní  Dalimil  pomezní 
hvozd  mezi  Čechami  a  Polskem  (asi  ny- 
nější hory  orlické  a  krkonošské),  jímž 
vojska  táhla  tři  dni. 

1:  Odkud  čerpána  pověst  o  založení  Přimdy, 
není  známo. 

6:  Bavorský  les  =  Šumava. 


XXXVI, 
XXXVII, 


XXXIX, 


XLVI, 
XLVII, 


Lili— LIT 


35: 


Vratislav  u  Dalimila  splynul  s  Vladi- 
slavem II.:  skutky  tohoto,  jako  výprava 
milánská,  připočteny  onomu. 
XLIX,  48:  Historka  oMechildě  (  Machthilda, 
Matylda  toskánská),  Dalimilem  vynechaná, 
týká  se  její  svatby  s  Velíem  a  vypráví 
ji  Kosmas. 
10:  Podobně  jako  Vladislava  s  Vratislavem, 
spletl  si  Dalimil  Břetislava  se  Svato- 
plukem. 


198 


LYIII,         1:1    v  této    kapitole    je   mnoho  popleteno 
následkem  předešlých  omylů. 
25 :  Růže  =  Rožmberkové. 
LX,       48:  „vaček"  ovšem  ne  podle  Vacka,  nýbrž 
z  něm.  ,watsaek',  mošna  lovecká. 
LXYI,         3:  zlickým  knížetem  nazval  Dalimil  Oldřicha 
opět  popletením  let;    spletl  si   rok  1204 
(píše  1 104)  svatořečení  Prokopova  s  rokem 
jeho  úmrtí  r.   1053.  Oldřich  byl  knížetem 
českým  a  založil  klášter  sázavský  s  Pro- 
kopem. 
LXYII,  1 :  Události    smyšlené,    snad    podle    několi- 

kerého zmateného  podání. 
LXYI1I,       30:  pů Itřetiho    tisíce    prstenů:    zakládá  se 
na    vyprávění     o  vítězství     Hannibalovč 
nad  Římany    u  Kanen  ;    odkud  je  čerpal 
Dalimil,  uevíme. 
11:  Loditi        Loděnice. 
LXXI,        20:  „hubená  kuše"  =  , mizerná    psí  mrcha"; 

„kuše"  stě.  druh  psa. 
LXX — LXXII,  Události  opět  popleteny ;  v  té  době  vy- 
myšlen sice  kníže  Stanimir,  ale  Dalimil 
patrně  užil  nějakého  zmateného  podání 
o  Strojmírovi,  jehož  prý  pohané  dosa- 
dili místo  Bořivoje  na  počátku  historické 
doby  české. 
LXXIY,         1  :  Opět    události   i  osoby    zmateny.    Rod 

„ostrve"   jsou    Hronovici. 
LXXY1,  2:  Přemysla  I.  popletl  si  Dalimil  několikrát. 

Vladislav   (III.)    nezemřel    tehdy,    nýbrž 
postoupil  trůn  Přemyslovi  dobrovolně. 
LXXYIII,        11:  roušku  uvázal :  týče  se  tehdejších  zvyků 
při  biřmování. 
LXXX,  4:  Pořičany=Pófíč  v  Praze. 

LXXXII,  1 :  Od    této    kapitoly    počíná    Dalimil  opět 

býti  spolehlivější. 

199 


LXXXVII, 

1-6: 

LXXXIX, 

xc, 

38: 
5: 

XCI, 

4: 

XCH, 

6: 
51: 

XCIII, 

16: 

XCVII, 

7: 

c, 

13: 

CI. 

cm, 

15: 
28: 

cm, 

25: 

CIT, 

24: 

CIV, 
CVI, 

16: 
26: 

CVI,       34 ; 


Zdislava,  choť  některého  pána  severočes- 
kého, pohřbena  v  kostele  sv.  Vavřince  v  Ja- 
blonném,  zemřela  v  pověsti  blahoslavené. 
Cyrndorf  =  Míihldorf  v  Bavorsku. 
naháči  :  je  to  hnutí  tak  zv.  mrskačů  nebo 
flagelantú,  jež  se  několikrát  v  středo- 
věku opakovalo. 

z  Cvrdika  =  z  Hardeggu;  Weis- 
sové=z  Meissau. 
Mohučský,  totiž  arcibiskup. 
šarlatem :  Petřín  býval  popravištěm  ;  král 
hrozí,  že  celý  Petřín  zčervená  krví  českou ; 
tu  pověst  záchov,  také  básníkAlexandreidy. 
Boje  zde  líčené  znal  patrně  Dalimil 
z  ústního  podání. 

rákos  :  sněmovní  rovina  (a  sněm  potom) 
před  Budínem. 

I  tyto  události  čerpány  patrně  z  místního 
vyprávění. 

srovnej  západ  VI,  20. 
špitál  míní  se  klášter  Křižovníků,  pevně 
ohrazený,  u  mostu  Karlova. 
Novým    městem   míní  se  nynější  Malá 
strana. 

Aufsteinéř  je  Jindřich  z  Aufensteina,  mar- 
šálek korutanský.  Dalimil  se  díval  patrně  na 
boj  z  některého  domu  naMalé  straně  nahoře. 
„  touto  stranou"  míní  se  patrně  Staré  město. 
skrze  les,  kde  je  plno  rovných,  pěkných 
stromů,  na  křivé  dm>/ choditi  jest  patrně 
tak  zbytečné,  jako  voliti  králem  cizo- 
zemce, když  je  tolik  dobrých  Čechů. 
Dva  rukopisy  čtou  „1026",  patrně  omylem 
místo  „1326"  a  to  patrně  je  datum  pozděj- 
šího opisu;  dva  rukopisy  a  nejstarší  tisk  mají 
.1314",  což  se  hodí  skutečně  kobs.  nejlépe. 


200 


REJSTŘÍK. 

(Čisla    značí  kapitoly.) 

Adolf  (Nasavský),  král  říšský,  1292  -  1298  96 

Albrecht  (I.),  král  říšský,  1298—1308  96 

Albrechtice,  ves  ve  vých.  Cechách  93 

Alexandr,  král  macedonský,  v  323  př.  Kr.  10 

z  Alíenburka  hrabě,  neznámý  zakladatel  Přimdy  39 

Amazonské  paní,  báječné  10 

Apolinář,  sv.  zachránil  Bořivoje  divem :  50,  63 
Aufšteinéř (Jindřich  von  Aufenstein).  maršálek  koru- 

tanský,  1309  zajat  104 

Barnabáš,  poustevník  99 

Bavor  (ze  Strakonic),  pán  český  37 

Bavoři,  kmen  německý  64,  89 

Bavorský  les  (=  Šumava),  v  něm.  „bemisch  Wald"        44,  46 
Bedřich  (I.  Rudovous),  císař  německý   1156 — 1190  66 

Bedřich  (II.),     císař  německý  1215—1250,    z  rodu 

štauiského  83 

Bedřich,  kníže  český,  podle  kap.  69  syn  Sobě- 
slavův, ve  skutečnosti  syn  Vladislava  II.,  do- 
sazen otcem  na  trůn  1173,  musil  hned 
ustoupiti  Soběslavu,  dobyl  znovu  trůnu  1179, 
vzpourou  r.  1182  musil  znovu  ustoupiti  Kon- 
rádovi Ottovi,  ale  císařem  Bedřichem  II.  opět 
byv  dosazen  zůstal  pak  na  trůně  až  do  smrti 
r.  1189  69—74 

Bedřich  (II.,    Bojovný),     vévoda     rakouský     (1230 

až  1246)  84 

Bedřich     ^Pokousanv),     markrabě  míšeňský    (1298 

až   1322)  103 

Bela  (IV.),  král  uherský  (1235—1270)  91 

Beltram  viz  Z e b  í  n  s  k  ý 
Bena,  pán  český,  jinak  neznámý  95 

201 


Beneda,    syn  Juřatův,    statečný  pán   český,    zabit 

na  rozkaz  králův  1088  50 

sv.  Benedikt,  původce  řádu  benediktinského  32 

Benedikt,  jeden  z  pěti  sv.  bratří  37 

Beneš  (z  Cvilína),  pán  český,  popraven  126.5  92 

Bernard,  biskup  pražský  1236—1240  81 

Berúnský  viz  D  ě  t  ř  i  c  h. 

Bílina  řeka  5,  město  44,  84 

Bojišiě,  místo  v  Praze  posud  takzvané  10,  58,  72 

Boleslav  (I.),  „Lítý",  bratr  sv.  Václava,  knížečeský 
929—967,  25,  30—32;  (II.)  „Štědrý",  syn  Bo- 
leslava I.,  kníže  český  967—999  32;  (III.) 
„Skoupý",  syn  předešlého,  kníže  český  999 
až  1003,    33;  domnělý  syn  Soběslavův  69 

Boleslav  (Stará),    město   Boleslavem   I.  založené. 
31,   42,  44;     (Mladá)   město    Boleslavem    III. 
založené 
Boleslavsko,  kraj  český 
Bořek,  neznámý  jinak  pán  český 
Boreš  (z  Oseká  nebo  z  Riesenburka),  pán  český 
Bořivoj,  první  český  kníže  křesťanský,  t  888,     23 
až  25;    (II.)     kníže  český,    vládl    v   Čechách 
1100—1107,  1109—1110,  1117—1120,    I  1124 
ve  vyhnanství 
Božej  z  rodu  Vršovců,  synové 
Božena,  choť  knížete  Oldřicha 
Brabanti,  kmen  germánský  v  Hollandsku 
Braniborský  kníže    Ota,    poručník   osiřelého  Vác- 
lava (II)  93 
Břetislav  (I.),  syn  Oldřicha  a  Boženy,  kníže  český 
1034—1055,    41-45;    (II.),     syn    Vratislavův, 
kníže    český  1092-1100,    50-54;    jeho   syn 
61;    jinak  Jindřich,    kníže-biskup    1193 — 1197       ;4 — 75 
Brno,  město  52 
Brusnice,  potok            v                                                            58 
Budějovice,  město  v  Cechách                                                92 

202 


32 

25 

76 

85, 

91 

55- 

-63 

54- 

-56 

41 

68 

Budín,  sídelní  město  Uher  97 

Budyšin,  hlavní  mčsto  v  Horní  Lužici  79 

Budivoj,  pán  český,  rádce  Svatoplukův  55 
Buzuvic  v.  D  ě  t  ř  i  c  h. 

Bydžovšti  (obyvatelé  Bydžova)  100 

Cidlina,  řeka  a  město  56 

Ctibor    („Moudrá     hlava"),     pán    český,  85;  viz 

z    Lipnice,  z  Uherska. 

Ctirad,  báječný  hrdina  13 

z  Cyrdika  (mylně  m.  z  Hardeka)  hrabata  91 

Cyrndorf  (mylně,  m.  Muhldorf),  město  v  Bavořích  89 

Cyrus,  první  král  perský  10 

Častava,  družka  Vlastina  10 

Čech  praotec  2 

Čič  (pův.  Čáč,  z  rodu  Vítkovců),  pán  český  92 

Daniel  (I.),  biskup  pražský  1147 — 1167  (v  kronice 
56,  64  spleten    s  následujícím) ;  (II.),    biskup 

pražský,  1197—1214,  71 
Děpolt,  syn    Neklanův,    báječný  kníže   zlický  22; 
Děpolt    (III.),    údělný  kníže  kouřimský,     1204 

až   1207  77 

Dětmar,  první  biskup  pražský  973—982  32 
Dětoch  viz  z  H  o  ř  i  p  n  í  k  a. 
Dětřich  Berúnský,    hrdina    germánský   (pův.  král 
Theodorich    ostrogotský),     zvaný  podle   sídla 

svého  Verony  „Dietrich  von  Bern"  v  526  93 

Dětříšek  z  rodu  Buzoviců,  hrdinný  jinoch  60 

Děvin,  hrad  dívek  8 — 15 

Dobeš  (z  Bechyně),  biskup  pražský,  1279—1296  93—94 

Domažlice  město  44,  63 

sv.  Dominik,  zakladatel  řádu  dominikánů  98 

Drahomiř,  kněžna  česká,  matka  sv.  Václava  25 — 28 
z  Dube   Hynek,  z  rodu    Hronoviců,  statečný  pán 

český  93,  jeho  syn  102 

203 


Dunaj,  řeka  76 
Dii  rynkové,  kmen  německý                                       21.  68,  89 

Ek(k)ard,  biskup  pražský   1017—1023  45 
Eliška,  poslední  Přemyslovna,    chof  Jana    Lucem- 
burského 106 
Elanderšti,  kmen  německý  68 
Friedrich  viz  Bedřich. 

Friesové,  kmen  německý  68 

Fulda,  město  v  Německu  se  starým  klášterem  83 

Gcbhart  v.  Jaromír. 

Hardek  viz  Cyrdi  k. 

Havel  Jablonský,  později  z  Lemberka,    pán  český        85,  88 

Heřman,     biskup    pražský     1099—1122    61,     64; 

v.  t.  Z  v  í  ř  e  t  i  c  e. 

Heřmanice,  ves  v  Chrudimsku  105 
Hiza  viz  Hyza. 

Htohův,  město  v  dolním  Slezsku  43 

Hněvsa,  vrah  sv.  Václava  30 

Hnězdno,  sídelní  město  Polska  4ó 

Hodka,  družka  Vlastina  10 
Hora  (Kutná,  Hory),  stříbrné  doly                        95,   100,  103' 

Horažďovice,  město  99 

z  Hořipníka  Dětoch,  statečný  pan   český  97 

Hořiněves,  ves  v  severových.  Čechách  93 
Hostivít,  báječný  kníže  český                                        22 — 23 

Hovora,  dvořan  34 

Hradec  (Levý)   u  Prahy  23 

Hradecko  (kraj  královéhradecký)  46 

Hradečtí  (obyvatelé  Hradecka)  100 

Hřivec  lovec  34 
Hron  viz  z  Náchod  a. 

Hvozdec,  hrad  v  Míšni  50 
Hynek  viz  z  Dube. 

Hyza   Hizzo),  biskup  pražský,  1023—1030  45 

204 


Charváti,  kmen  slovanský,  v  Čechách  sedlý                       2 

Chlumec,  hrad  v  Rudohoří  64 

Chodové,  strážcovév  hranic  44 

Chrudim,  město  v  Čechách  45,  57,  100 

Chrudimští  (obyvatelé  Chrudimě)  100 

Chval,  hrdina  z  rodu  Hronoviců  74 

Chýnov,  ves  u  Turska  18 

z  Chýš  Odolen,  hrdina  z  rodu  Ždano\:cú,  47 

Isák,  jeden  ze  sv.  pěti  bratří  37 

Izzo  viz  H  y  z  a. 

Jablonský  v.  Havel,  Jaroslav. 

sv.  Jan  Křtitel  34,  68,  91 

Jan  (Lucemburský),  král  český  1310—1346  106 

Jan  (II.),  biskup  pražský  1226—1236,79,  81;  (III., 
z  Dražice)  „štědrý",  biskup  pražský  1258  až 
1278  89,  93;  (IV.  z  Dražice)  „skoupý*, biskup 
pražský  1301  —  1343  104 

Jan  (I.),  biskup  olomoucký  1063—1086  49 

Jan,  jeden  ze  sv.  pěti  bratří  37 

Jan  v.  t.     z  Michal  ovic,     Stráže,     Tista  a 

J  e  š  e  k. 
Jaromír,  kníže  český  1003—1012,  f   1038  33,  36 

Jaromír,  něm.  Gebhart,  syn  Břetislavův,  biskup 

pražský  1068—1089  46,  49 

Jaroměř,  město  založené  Jaromírem  biskupem  46 

Jaroslav    z  Jablonného,   Jablonský,    statečný   pán 

český  93 

Jaroš,  syn  Ctibora  „Hlavy*  85 

Jerusalem  (v  Palestině)  47,   74 

Ješek  (Jan)  švábský,  syn  Anežky,  sestry  krále 
Václava  II.,  a  Rudolfa  rakouského,  zavraždil 
1308  strýce  Albrechta,  krále  říšského  101 

Jetřich  viz  D  ě  t  ř  i  c  h. 

205 


Jindřich  III.  (správně  IV.),  císař  římský  1053  až 
1106  (ale  vyprávění  se  týká  vlastně  cí- 
saře Bedřicha  1.)                             ■  47 

Jindřich,  vévoda  korutanský,  král  v  Čechách  1307 

až  1310,  f  1335  100-106 

Jindřich   Brada  (II.,    Pobožný,    kníže  vratislavský, 

v  1241  82 

Jindřich  viz  Břetislav,  z  L  i  p  é. 

sv.  Jiří,  klášter  32,  45 

Jiři(k),  syn  Stanuv,  župan  žatecký  62 

Jitka,  choť  Břetislava  I.  44—46 

Kališ,  hrad  a  město  v  Polsku  94 

Kaini,  kněz  křesťanský  23 
od  Kamene,  bohatý    rod  měšťanský  v  Praze  (Ca- 

merer)  103 

Kamýk,  statečný  rytíř  český  104 

Karel  (Veliký),  císař  římský  800—814  50 

Kartasi,  zvědové  tatarští  82 

Kazi,  dcera  Kroková  3 

Kazín,  hrad  Kazin  3 

Kladsko,  pomezní  hrad  a  město  české  82,  92,  105 

Klepy,  hrad,  nyní  Hasenburk  na  Litoměřicku  22 

KUmka,  družka  Vlastina  10 

Kochan,  starosta  Vršovců  34—30 

Kojata  Všeborovic,  přední  pán  český  49 

Kokotovici,  mocný  měšťanský  rod  pražský  103 

Kolín  (n.  Labem),  město  v  Cechách  100 

Komoh  (původně  Gomon),  vrah  sv.  Lidmily  26 
Konrád  viz  Kunrát. 

Korutané,  Korutanský  (vévoda  Jindřich)  100 — 105 
Kosmas  viz  Koz  mas. 

Kouřim,  město  a  hrad,  dříve  Zlič  77 

Kouřimsko  kraj,  dříve  Zlicko  22,  67 

Kovahský  pán,  jinak  neznámý  61 

Kozma(s),  biskup  pražský  1091—1094  51,  61 

206 


Krakov  v  Polsku  32,  98 
Křesomysl,  báječný  kníže  český  16—17 
Kristin,  jeden   z  pěti  sv.  bratří,  pohřbený    v  Olo- 
mouci 37 
Křivoklát,  hrad                                                    72,  78,  81,  99 
Krok,  otec  Libušin  3 
Kunrát  (I.),  kníže  brněnský,  r.  1092  vévoda  český 
46,  52,  53;  (II.,  též  Přemysl,  Ota)  kníže  zno- 
jemský, 1189 — 1191  panovník  český  69,  71 
Kyjev  v  Rusku  82 

Labe  řeka  56,  60 

Leva,  báječný  potomek  Vlastislavův  22 
Levý  Hradec  viz  Hrade  c. 

Libice,  hrad  a  město  na  Cidlině  32,  56 

Libice  (jinak  Libuše),  ves  u  Prahy  8,  11 
Libuše,  dcera  Kroková                                               3—10,  106 

Libušin  dvůr  6 

z  Lidic  Havlík  103 

sv.  Lidmila,  bába  sv.  Václava  25,  26 

z  Lipé  í Lipský)  Jindřich,  mocný  pán  český  97 — 102 

z  Lipnice  (Lipnický)  Ctibor,  pán  český  93 
Lipolt  (Leopold),     vévoda     rakouský;     (II.   Sličný) 
vládl  1075—1096  50;  (VI.  Slavný)  vládl  1176 

až  1230  80 

Litomyšl,  město  105 

Lodin  (správně  Loděnice),  potok  u  Prahy  68 

z  Lomnice  (Lomničtí)  páni  82 

Lork,  vrah  Břetislava  II.  54 

Lotr  (správně  Lot  h  ar  II.),  císař  římský  1 125  až  1 137  64,  68 

Louny,  město  102 

Lovoš,  vrch  nad  Lovosicemi  17 

Luciferiani,  kacíři  90 

Lucko,  kraj  český,  později  Žatecko  16—22 

Lučané,  kmen  český  18 — 22 
Ludmila  viz  Lidmila. 

207 


Markéta,  princezna  rakouská 

Matěj,  jeden  ze  sv.  pěti  bratři 

Mathilda  viz  M  e  c  h  i  1  d  a. 

Medské  paní 

Mediolán  viz  Milán. 

Mechilda,  lombardská  královna  (správně  Mach- 
tilda,  Mathilda,  markraběnka  toskánská) 

z  Meissau  viz  W  e  i  ssové. 

Mělník  hrad,  dříve  Pšov 

Menhart,  biskup  pražský  1122 — 1134 

sv.  Methoděj,  arcibiskup  velehradský 

Mezka,  kníže  polský  (správně  Boleslav  Chrabrý, 
král  polský  992 — 1025,  syn  Mečislava  čili 
Měška) 

sv.  Michal 

z  Michalovic  Jan,  pán  český 

Mikuláš,  biskup  pražský  12411—258 

Milán,  hlavní  město  Lombardie 

Milánští,  obyvatelé  Milána 

Milčice,  ves  u  Č.  Brodu 

Míšeň,  kdysi  hlavní  město  markrabství  míšeň- 
ského 


39,  91 
37 

22 


49 


Míšeňsko  (nyní  Sasko),  Míšeňští 

Mlada,  družka  Vlastina 

Mlada  (jinak  Marie),  dcera  Boleslava  I. 

Mnata  (Mňata),  báječný  kníže  český 

Mohučský  arcibiskup,  kurfirst  říšský 

Morava,  řeka 

Morava,  markrabství^  Moravané 

Most,  město  v  sev.  Čechách 

Muhldorf  v.  C  y  r  n  d  o  r  í. 

Mutyně,  Vršovec 

Muiyně  viz  S  k  u  h  r  o  v,  V  ř  e  š  f  o  v. 
Mýto  (Vysoké),  město 
Mýtšti  měšťané 


81, 


25 

67 

71 

23 

33- 

-43 

30 

94 

81 

,84 

47 

61 

47,59 

59 

50 

95, 

103 

10 

32 

16 

91 

91 

23- 

-92 

85 

54- 

-56 

56, 

100 

100 

208 


z  Náchoda    Hron,  mocný  pán  český  88 

Neklaň,  báječný  knize  český  17—22 

Němci,  Němky  ně  atp.  21  — 104 

Nezamysl,  báječný  kníže  český  16 

Odolen  viz  z  Chýš. 

Ohře,  řeka  21 

Ojíř  (Oger  z  Friedberka),  rytíř,  milec  krále  Vác- 
lava I.  83,  84;  viz  S  m  i  1,  Vítek. 

Okoř  viz  O  s  k  o  ř  i  n. 

Olbram  (Wolfram),  mocný  měšfan  pražský 

Olbramovici,  (Volíramovci)  čeleď  Olbramova 

Oldřich,  kníže  český  1012—1034 

Oldřich,  kníže  zlický  (správně  =  Oldřich,  kníže 
český) 

Oldřiš,  hrad  vBydžovsku 

Olomouc,  hrad  a  město 

Ondřej,  biskup  pražský,  1215 — 1224 

Opatovická  kronika : 

Opočno  (pův.  Opočen),  ves  v  Chrudimsku 

Osek,  klášter  v  Litoměřicku 

Oskořín  (správně:  Okoř),  hrad  u  Prahy 

Ostřihom,  město  v  Uhrách 

Ot(t)a  (Otto  IV.),  král  říšský  1198—1209 

Ot(t)a  Bílý,  císař  (správně:  markrabě  íránský) 

Ot(t)a  (I.,  Sličný),  syn  Břetislava  I.,  knize  olo- 
mucký 

Ot(t)a  (II.,  Černý),  syn  Oty  I.,  kníže  olomucký 

Ot(t)a  viz  také  K  u  n  r  á  t. 

Otakar,  Otěmil  viz  Přemysl. 

Paříž,  sídelní  město  Francie 
Pavlík  (z  Lidic),  měšfan  pražský 
Pelhřím,  biskup  pražský  1224—1225 
Petřin,  vrch  v  Praze 
Plavci,  divoký  národ  černomořský 

209  14 


103 

103 

33,  43 

66 

35 

49, 

82,  98 

75 

úvod 

10( 

9\ 

13 

45 

,  51  57 

78 

42 

46 

57—62 

94 

103 

75,  79 

7,   92 

91 

Plichta  viz  z  Ž  i  r  o  t  í  n  a. 

Plzeňsko,  kraj  český,   Plzeňští  45,  92 

Poděbrady,  město  92 

Poděbradští  páni,  z  rodu  Kouniců,  znaku  lekna  47 

Podiven,  panoše  sv.  Václava  27 

Po/ríc/,  Po/s/jo  32—94 

Policii,  měšťané  věnného  města  Poličky  100 

Pomořanské  knížectví  94 

Pořič,  Poříčany,  část  Prahy  80 

Postoloprty,  město  21,  41 

Poznaň,  Poznaňské  knížectví  94 

Praha,  Pražané  atd.  7 — 103 

Přemysl,  báječný  kníže  český  5     16;  (I.,  německy 

Otakar  =  Otěmil),  král   český  1198  1230  69 

až  81  (kronika  mylně  udává,  že  slul  německy 
Kunrát);    (II.,    německy  Otakar),    král    český 

1253—1278  85—92 

Přibek,  neznámý  vrch  u  Lovosic  17 

Přibyslava,  sestra  sv.  Václava  13 

Prima,  pán  český  (neznámý)  39 

Přimda,  hrad  v  Plzeňsku  38—39 

Prkoš,  župan  bílinský  44 

sv.  Prokop,  opat  sázavský  64,  75 

Prosek  (Prosík),  ves  u  Prahy  52 
Prusové,   Prusy,    národ    a  země    při    baltickém 

moři  32,  89 

Pšov,  hrad,  později  Mělník;  také  kraj  český  25 

Pšovka,  potok  u  Pšova  25 

Pukata   (jinak  Kukata),  dvořan  knížecí  54 

sv.  Radim,  bratr  sv.  Vojtěcha  43 

Rad(:)slav,  !  níže  zlický  28 

Radka,  družka  Vlastina  10 
Raimund  v.  R  e  m  u  n  t. 

Rakousy,  vévodství  81 — 92 

210 


Řehoř  (z  Valdeka),  biskup  pražský,  1296—1301,  94—96 

Řecko,  Řekové  I,  51 

Remunt  (Raimund  z  Lichtenburka),  pán  český,  102 

Řezno,  město  v  Bavorsku  39,  65,  77—77 
Řím,    Římané                                    1,  32,  44,  47,  51,  61,  75 

Říp  vrch  2 

Rolant,  báječný  hrdina  Karla  Vel.  50 
Rudolf  (I.,  Habsburský),  král  říšský  1273-1291  92 

až  93;  syn  jeho,  král  český  1306-1307  99 
Rudolf ovic  viz  Albrecht. 

Rusové,  Rusko  82 

Rýn,  řeka                                                          63,  82,  94,  101 

Rýnští,  Němci  porýnští  68 

Sadská,  knížecí  sídlo  59,  63 

Sasíci,  Sašové                                                   44,  50,  68,  78 

Sasko                                                                    50,  78,  93,  94 

Sedlec,  místo  u  Kutné  Hory  102 

Senaar,  rovina  při  Eufratu  l 

Sieradz,  hrad,  město  a  území  v  Polsku  94 
Silvestr,    biskup  pražský     1139 — 1140    (v  kronice 

vyprávění  popleteno)  64,  67 

ze  Skuhrova  Mutyně,  statečný  šlechtic  český  93 

Slavník,  kníže  ziický,  otec  sv.  Vojtěcha  32 
Smil   Ojířovic,    syn   Ojíře  z  Lomnice  96;    Světlík 

(z  Lichtenburka)  76,  78;  jeho  vnuk  88 
Soběslavové,  knížata  čeští  (vypravování  ooboupo- 

popleteno):    (I.),     vládl    1125—1140,    60—66; 

(11.),  „kníže  selský",  vládl  1174—1179,  11180  67—70 
Spytihněvové;  knížata  čeští :   (I.)  vládl  asi  895  až 

až  912  25    (II.)  1055—1061  45     47 

Srbové  (jižní)  1,  (lužičtí)                                       2,  50,  58,  74 

Stadice,  ves  v  Bílinsku  5,  81 

Stan  (jinak  Staněk),  šlechtic,  otec  Jiříkův  62 

211  14* 


Stanimír,  vybájený  kníže  (asi  spletením  se  Stroj- 
mírem  z  doby  Bořivojovy)  český  původu  ně- 
meckého 72 
Stodory,  krajina  v  zemi  Luticů  25 
Stožec  (Staats),  osada  v  Dolních  Rakousích  91 
Straba,  pastorek  lucké  čarodějky  19 — 20 
Strahov,  vrch  a  místo  v  Praze  36 
Strachkvas,  syn  Boleslava  I.  30—32 
z  Stráže  Jan  (Ješek),  mocný  pán  český  97  —  104 
Střehom,  Střihom  viz  O  s  t  ř  i  h  o  m. 

Střezislava,  matka  sv.  Vojtěcha  32 

Styr  viz  Štír. 

Sudek,  statečný  šlechtic  103 

Svatava,  družka  Vlastina  10;  kněžna  česká  (správně 

Judita,  choť  Vladislava  II.)  77 

Svatopluk,  král  moravský,  předtím  kníže  Nitranský, 
f  894  (kronika  mnoho  popletla)  23 — 24  ;  kníže 
olomucký,  pak  vévoda  český  1107 — 1109  53 — 57 

Světlík  viz  S  m  i  1. 
Sviníbrod  (Sviňbrod),  klášter  a  město  bavorské  42 

Šalomoun,  král  židovský  47 

Šárka,  dívka  Vlastina  13 

Šebiř  (Severus),  biskup  pražský  1031  — 1067  45,  49 

Štěpán,  král  uherský  (II.)  62 

Štír  (také  Tyr,  Styr),  báječný  hrdina  český  18—20 

Švábi,  kmen  německý                                     45,  68,  96 — 101 

Tas  viz  Wiesenburk. 

Tataři  20,  82 

Tegdag  I vlastně    Thiddag),    třetí    biskup  pražský 

998—1017  32 

Tet(k)a,  dcera  Kroková  3 

Tetin,  hrad  Tetčin  3,  26 

Thiddag  viz  T  e  g  d  a  g. 
Tista,  Jan,  Vršovec  57,  59 

212 


Titus,  císař  římský  79—81  47 

Tobiáš  (Dobeš)   z  Bechyně,    biskup  pražský  1278 

až  1296  93—94 

Trubka,  poustevnice  80 

luh,  vrah  sv.  Václava  26 

luři  roh,  příjmení  D  ě  t  ř  í  š  k  a  v.  t. 

Jursko,  rovina  u  Levého  Hradce  20 

Tyr  viz  Štír. 

z  Uherska  Ctibor,  zeman  východočeský  100 

Uhři,  Uhry  atd.  24,  45-98 

Unislav,  báječný  kníže  český  16 

Ústi,  Ústské  hradiště  v  Táborsku  92 

Vacek,  nádvorní  župan  český  56,  60 ;  jeho  syn  56 

Váceslav,  kníže  Srbů  lužických  58 

Václav  sv.,  vévoda  český  I  929  7,  25—31,  52; 
kníže  český  1191  -1192  74;  (I.),  král  český 
1230  1253  81—89;  (II.),  vnuk  I.,  král  1283 
až  1305  (jako  králevic  slově  v  kronice  Vaněk) 
93-98;  (III.)  (také  Vaněk),  poslední  Přemys- 
lovec ř  1306,  97—100;  Václavovny,  dcery 
Václava  II.  99 

Valdek  viz  Zajíc. 
Vaněk  viz  Václ  a  v. 
z    Vartenberka    Beneš,     pán    český,    bratr  Jana 

ze  Stráže  100 

Velehrad,   sídlo  moravského  arcibiskupa  23 

Velflovici  (Wólflin),  měšťanský  rod  v  Praze  103 

Veliz,  vrch  v  Berounsku  34 

Vespasian,  císař  římský,  f  79  47 

Vilém,  viz  Zajíc. 

sv.  Vit  29,  31 

Vítek  Ojířovic  (z  Landštejna),  pán  český,  103,  104 

Vítkov(i)ci,  přední  panský  rod  český  792 — 93 

213 


Vladislavové,  panovníci  čeští  (v  kronice  jejich 
děje  popleteny):  (I.),  kníže  český  1110 — 1125 
57—68;  (II.)  král  český  1140—1173  66;  (III. 
též  Jindřich),  markrabě  moravský  a  kníže 
český  1197  75—76 

Vlachové,  Vlachy  47,  59 

Vlasta,  náčelnice  dívek  8—15 

Vlastislav,  kníže  lucký  16 — 22 

Vlastislav,  hrad  Vlastislavův  17,  22 

Vltava,  řeka  7,  50 

Vněslav,  Vnislav  viz  U  n  i  s  1  a  v. 

Vojen,  báječný  kníže  český  16 

sv.  Vojtěch,  druhý  biskup  pražský,  j  997    7,  32,  43,  53,  65 
Volfram   viz  Olbram. 

Vracka  (Vratká),  bojovnice  Vlastina  10 

Vratislavové,  panovníci  čeští  (v  kronice  osudy 
druhého  popleteny  s  Vladislavovými) :  (I.)  kníže 
kolem  r.  920  25;  (II.),  první  král  český  1061 
až  1092  46—53 

Vratislav,  město  ve  Slezsku  46,  82 

Vratislav,  kdysi  hrad  v  Chrudimsku  56 

z  Vřešíova,    Vřešfovský   Mutyně,    statečný    rytíř 

český  93 

Vršovci,    panský  rod  staročeský,     34 — 57;    v.    t. 

Kochan,  Mutyně. 
Všeslav,  neznámý  šlechtic  87 

Vyiehrad,  hrad  u  Prahy,  10 — 15,  35,  58,  86 

Weissové  (správně:  z  Meissau),  rakouští  páni  91 

z\Wi(e)senburka  Tas,  pán  český  93 

Wolfram  viz  Olbram. 

Zábor  (jinak  Sobor),  vrch  a  klášter  v  Uhrách  24 

Zajíc  Vilém  (z  Valdeka),  vlastenecký  pán  český        99,  104 
Závise    (z    Falkenštejna)    Vítkovic,    nejmocnější 

pán  český  92 — 94 

214 


Zderad,  mocný  pán  50—52 

Zderaz,  klášter  a  okres  po  Zderadu  nazvaný  v  Praze  52 

Zdislava,  světice  87 

z  Zebina,    Zebínský    Bertram,    šlechtic  z    Byd- 

žovska  93 

Zhořelec,  město  v  Lužici  78 

Zlic(k)ov,  hrad  Zlíčanů,  později  Kouřim  77 

Zlicko,  Zličané,  kraj  a  kmen  český  22,  28,  32,  77 

Znojmo,  znojemský  hrad  80 

ze  Zviřetic  páni  92,  Heřman  102 
Žaíecko,  kraj^ český     17,  25  (tu  mylně). 
Žerotin  viz  Ž  i  r  o  t  í  n. 

Židé  14,  47,  64,  86,  87 

z  Žiroiina  páni  92,  Plichta  100 

Žiíava,  město  v  Lužici  82 

Žitomíř.  ves  v  Kouřimsku  82 


215 


OMYLY  TISKOVÉ. 


Na  str.   50  verš  50  polož    za  verš  5 1 . 


v          » 

64 

„ 

53 

, 

, 

„       50. 

175 

„ 

29 

, 

„ 

.       30. 

26 

, 

67 

čti 

správně  býti. 

34 

, 

3 

„ 

nepřátelství. 

87 

„ 

71 

* 

že  se  se  Sasíky 

95 

„ 

45 

, 

biskupu 

>       1» 

107 

„ 

72 

„ 

král 

■>        » 

112 

, 

32 

, 

místu 

»       » 

119 

„ 

19 

„ 

sešel. 

146 

n 

14 

„ 

ve  veselí 

1       » 

150 

„ 

9 

„ 

„ 

všichni 

w        » 

155 

, 

24 

, 

„ 

císaře 

,    . 

157 
17S 

» 

60 
37 

- 

» 

příbuzné 
Ještě 

,       84  neoznačen  verš  číslem  30. 

(Drobnější  omyly  opraví  si  laskavě  čtenář  sám.) 


204 
D3 


Dalimilova  kronika 
Dalimilova  kronika 


PLEASE  DO  NOT  REMOVE 
CARDS  OR  SLIPS  FROM  THIS  POCKET 

UNIVERSITY  OF  TORONTO  LIBRARY 


WĚlĚmm^ĚmM^-í 


: ;.